kapitánskej deník

tady je asi 1 třetina něčeho, co někdy vznikne v knižní podobě. všechno chce čas a tahle kniha uzraje jak to patnáctý víno, který si teď wichutnám.

 

rok nula. zápis první. hvězdné datum 17.12.2117. 

on da boat jsem sice ještě neseděl ale už teď se těší na vítr v plachtách Scarlett. ab und zu když sedím na šichtě zhrozen ze všeho lidství - si představuju opuštěnej malej ostrůvek uprostřed velkýho rybníku. tam se upíchnu a budu tam ležet na zemi dokud nesežeru všechny rybičky s chilly v plechovce z Makra, co tam pro ně s kamarádem Václavem jezdíme a nevypucuju placatku portskýho, co mi ho teta ještě nezakázala. moje žena a muj pes Frank tam se mnou, při západu slunce budou hrát karty a po ránu až se vychrápem, zas vyplujem někam úplně do hajzlu...

rok nula. zápis druhý. hvězdné datum 18.12.2117. 

5:55 

se probouzim jak cip do brzskýho rána. Frank měl v noci blbej sen, že na tom ostrově bude málo granulí, tak vyváděl a vřeštěl půl noci a to se of course jeden moc nevyspí. teda vstávám jak do hlavy jebnutý a jdeme se venčit. při pohledu z okna se nám ale ježí všechny chlupy až na ohanbí. jak by řekl klasik, zas ty bílé hovna. shit, já zrovna slíbil tomu impotentovi Fandovi Káplů, že mu střelim starou plachtu, stěžeň a ráhno. chtěl to všechno změřit a hlavně poslat fotky. komu by se ale chtělo kasat plachtu na zasněženej trávník, navíc by bílá plachta na bílých hovnech nebyla moc vidět. tak si holt impotent počká. já se taky dočkal a to Frankova plného vyvenčení. hrd s hlavou vztyčenou beru svého prvního důstojníka do náručí a jdem zas houm. v tývu dávaj tučňáky z mrdagaskaru, tak se mrknem.

19:08

Fandovi Káplů jsem ho změřil od voka . asi tak jak rybáři chlubí se úlovkama a číňáci milimetrama. nicméně měl ještě pár záludných otázek, všechny znamenitě kopu do autu a tu bílou plachtu se skvrnama od oleje vychvaluju až do nebe. co se dá dělat, lodní kasa je hladová a barva na trup není zadara. navíc je nutný si koupit takový ty fešácký botky aby mě staří a zkušení jachťáci brali jako novopečence vážně. hodili by se nejvíc v situaci, kdy bych šel po prkně s šutrem uvázaným kolem pasu. pěkně v klidu bych dopadl až na dno, tam popad budrák do náručí a šinul si to po písčitém dně k atolu Bikiny. a k čemu že by mi byly ty boty? rozhodně jediný co nechceš na mořským dně je šlápnout na ježka. bodliny se ti zabodaj do chodidla a máš po piči a po Bikinách a navíc skuhraje na mořským dně zapomeneš na čas a tak tě vohlodaj až na kost ty mořský coury nebo ťe dojebe Manta, která je jinak prej úplně v klidu, pravil Irwin. můj táta to zažil, to vám nekecám, v Katalánsku na pobřeží Costa Brava, co se táhne až k Francouzskejm hranicím. zažil toho ježka, ten mu provrtal pěknejch pár dir do nohy. tenkrát jsme tam byli ještě s mamkou a dědou Ptáčkem. byla to fajn dovolená, děda si užíval nejvíc co to šlo rautů a relaxu. normální smrtelníci si dávali gábl jen tak střídmě aby vypadali fešně v plavkách. no bodejť ne, když celou zpropadenou zimu potili tuky ve fitkách. filištín můj děd se s tím ale nemazal a polopenzi užíval plnými doušky. na začátku jídelny vyfasoval tři talíře, jeden na maso, druhej na přílohu a třetí na všelijaký ty chutiny. místní čumeli jak krtek vyrytej z lochny, anorektické zbožné turistiky mlely něco o Sodomě, jen ostatní Češi měli pochopení. to úplně nejvíc partička mladičkých lékařů, jatých čerstvě slibem Hyppokratovým, lovících u moře nezávazný pich. ti si dávali každý den soutěž o to, kdo spucuje nejvíce zmrzlin. Nebyly to z

mrzliny točené ni kopečkové, nýbrž ty kelímkové. Jednoduše pak ten, co měl největší komín prázdných kemílků vyhrál a to snad i výsostní právo na nepřetržité užívání toalety na pokoji. bylo mi tam hezky, jen tatíček a maminka se kvůli tenkému zdivu moc nevyspali. děda prej hrozně chrápal. a mě? mě to bylo úplně jedno, hlavně že jsem byl u moře.

20:52

sedím v pytli na okraji vzdušnýho prostoru Ukrajiny a popíjím čaj s lízátkovou tyčkou vraženou do srdce. někdo si tady asi zapomněl nitrous oxide system a tak si ho zamontuju do pytle, odšroubuju ventil a Hou Hou jak Santa pálim na Santanových Soul Sacrifice bubnech mlhavým oparem vpřed. zírají na mě dračí děti růžovějících rodíčů, topících se v tunovém obláčku cukrové vaty. tyčka od lízátka je dutá, tak mi do srdíčka nateklo trochu sladka. cítím se uvolněně a správně, chtěl bych si obvázat hlavu kalhotkama poslední krásky a svézt nějakýho chytrýho nepachnoucího stopaře, co zaplatil by mi za cestu. dračí děti troubí na mosazný trumpetky a z korpusů jim šlehají malinkaté plamínky. je to naprostá svoboda ve víru tance za zvuku kong i bong i dychtivého sóla úžasného bubeníka Michaela Shrieveho. ostatní chamrať mlátí plecháčkama do zdí, v rytmu samozřejmě. bahénko na zemi voní, příjemně masíruje, oni se v něm koupají, oni v něm souloží, oni v něm bydlí. no nic, zajdu s klukem do hudebky za pódium kde rozpraskaný zrcátkový hokynář krmí leguána diamantem velkým jak kočičí hlava.

topíme se v tupé mase, tak nasedat. Michaelovo bělmo se dere na povrch a já odrážím dál z bludů do realit.

22:46

co se asi psovi zdá? Frank usíná paničce v prsách, zdá se mu o mléku. tlapkama mačká ty polštářky štěstí jen tak jemně aby jim neublížil. je to maminka a on malé milé miminko. na svojí pravou psí mámu, tu co ho porodila, za 7 dní lehce a snadno zapomněl. protože nyní dostává se mu dostatek lásky od Moní. tak kdo je máma a kdo táta? táta jen ten, co sype mu granule. máma je ta, co může se u ní schoulit. a domov? domov je tam, kde se nám hezky usíná. dobrou noc smečko

rok nula. zápis druhý. hvězdné datum 19.12.2117.

7:06

nějak mě trápí střeva a jelikož už dávno nejsem princezna, docela to nevoní. venku je -8, kosa jak zmrd, bys psa nevyhnal. já ho vyhnal ale už mi odpustil a chrní mi na bauchu. v těch easy letech kdy děti žraly hlínu a stavěli si bunkry i já byl úplně malej fakan a měl jsem strach z vody. plavat mi šlo jen s rukávkama a nafukovacím kruhem, do hloubky jsem se nikdy neodvážil a vadila mi voda v uších. pamatuju si jeden pěknej slunnej den, kdy jsme si jako rodina vyrazili zaplavat k rybníku. Biskupák se mu říká. tatík se rozhodl, že s tím plaváním to bude buď a nebo a hodil mě do vody. Honzík se of course nalokal vody a neuplaval ani podělanou píď. zážitek tento ho poznamenal na tolik, že na vodu úplně zanevřek.  das ist das Leben. Postupem času mě naučili plavat čubičku a já s ní začal sklízet úspěch v překonání jednoho bazénu, ovšem i posměch od ostatních “prsařů”. pořádně plavat vlastně neumím dodnes. daří se mi styl “ležím na zádech a kopu nohama”, prsa jsou tak na 20 metrů, kraul je žalostný ale čubička to neustále jistí. a dnes? dnes mám na zahradě jednu pěknou východoněmeckou plachetnici lodní třídy 420, s kterou jsem dosud nevyplul ale chystám se k tomu hned jak rozmrznou toky a bude příznivé počasí. před 420tkou jsem ještě chvilku vlastnil laminátovou Evropu s dřevěnou palubou, s tou byla taky pěkná story. 

dřepím v labu na troše peněz našetřených na vánoční dárky, rolluju internety, co bych kde vyloup a narazím na Evropu za 6k kousek od Mělníka. neváhám, vytáčím numero a na druhým konci cápek praví, že je v richtiku až na chybějící plachtu. není problém, plachtu ušiju z prostěradla a nadělám s ni ještě mnoho parády. i domluvil jsem kolegu Jirku Berana na post závozníka, od bosse zapůjčil dodávku a vydal se na celodenní maratonium po vlastech našich aka John Ptambo do Mělníka pro loď a zpět. den před tím na rychlo vykomunikovávam 6ti metrovej sťežeň z duralu, kterej vyzvednem po cestě zpět. střih. po 500km na cestě domů chvilku od domova Jiří, těšíc se na večerní grilovačku prohlásí něco v tom smyslu, že jsme to pěkně zmákli a šup, karambol je na světě. chlívák v černým BMW přede mnou dupe na brzdu, já dupu na brzdu ale šofér Octavie za náma už to nedává a o trčící špičku lodi si páře celý auto. voláme cajty, dejcháme, sepisujem protokóly. na zapůjčený dodávce od bosse škoda 130k a Octavie má totálku. když to vezmu kolem a kolem tak moje první loď stála svět asi půl mega. 

18:40 

mám hlad jak chlupatá děvka. až dojdu domu, tak si dam gáblik a nebudu se vůbec upejpat. mám věčnej hlad a nikdy jsem nebyl syt. lidi mluví řeči. je mi z toho smutno. proto pracuju v továrně na prasata. porcujeme velký svině na menší a menší kousky, ty pak semelem, naředíme hnojem a naaranžujem do klobás. lidi to pak v marketech kupujou jak vzteklý, páč je toho dost za málo peněz. každý prase, který k nám přijede v domění, že se jedná o wellness pobyt, kde je v ceně vířivka, oxygenoterapie a masáže - nejdřív dostane ránu do hlavy palicí a rázem je dočista mrtvý. absolvuje koupel s masáží, potom se mu pověnuje hodnej strejda se sekáčkem a nakonec bude pyšně zdobit regál shopu někde v city. tahle práce mě baví, přijde mi to smysluplný a hlavně za sebou vidím okamžitý výsledek. bourám tedy jsem. Will Shakespeare - největší bourák všech dob 

22:10 

Frank mi opět leží na břiše a beze všeho studu si okázale líže kulky, mlaskajíce při tom. je to hodný pes. akt tento je velmi příjemný, ikdyž si to člověk nemůže dělat sám. možná právě proto. patřím mezi vyznavače lízání zmrzliny a když zrovna nemám den, koušu jí. představ si ten mrazák s nazdobenýma vaničkama příjemně osvěžující citrónové a malinové a broskvové a broskvičku, kterou slečna dává jen když se jí opravdu líbíte, jste slušnej a máte macka na pozoru řádně a včas jí pozvvete na návštěvu a zatímco se roztéká, máte chvilku na to ji vylízat. teta říká, že když lížete dlouho přestává vám chutnat. já ale tvrdím opak - s jídlem roste chuť a já si dám klidně dva kopečky citrónové, než abych strkal jazyk někde do vanilky. 

všimli jste si někdy toho, jak tikají hodiny? jak moc nahlas, když jste v tichu a jak tiše, když obklopuje vás hluk. vzpomínám na svojí první holku, kterou jsem mohl dostat jako dárek k narozeninám, jak to byla zlá/krásná doba a jak ona byla nervózní a já panic a kdybych neotálel, tak už bych nebyl a ona se chvěla a já si snad i šáh ale pak si vlk řekl, že ještě není čas, odemlkl, rozsvítil, zavyl a bylo hotovo. pak jsme se rozešli, my poslušné malé ovečky. ona neustále zářila, jen já ležel v bahně uprostřed pole a bojoval s časem, smutkem, vztekem a beznadějí i potom, co vyskočil jsem z jedoucího auta do příkopu a padal víc než 8000 metrů a hloubš až do středu Země, kde spalovalo mě jádro pudla a to úplně nejvíc to, že já jsem já a né někdo lepší. pro někoho někdo, pro většinu nikdo, sám pro sebe nic. to vůbec nevíte, jak může být člověk prázdný a vyčerpaný asi tak jako prázdná duše, kterou píchl mr. Kosák, který neváhal a jel mě té pochmurné noci spasit. díky brácho. dívka s pomeranči. 

rok nula. zápis třetí. hvězdné datum 20.12.2117. 

8:18 

ukusuju hlavu panáčkovi z perníčku. ukusuju vocas kometě. zapíjím sklenicí mléka. před tím než se vydám na první plavbu musím se stát vyrovnaným člověkem. musím si uspořádat život tak aby šlapal jak hodinky Prim. prozatím nevím jak ale chodím si každý týden prohlížet vlastní mozek pod mikroskopem. bodáme do něj elektrody, pouštíme větší a menší množství proudu a ikdyž mě to občas rozpláče je to uvolňující a uschopňující. před 50ti lety, když jsem ještě makal jako barman jsem měl sen o tom jak budu ve všem výbornej, teď bych jen rád abych byl. veškerý cíle jsou povzbudivý ale cesta k nim tě někdy může připravit o zdravej rozum. a přitom je to zas tak relativní. pro myš může být cílem sýr v pastičce, pro Libora ze Sušice prošlý makrely vyhozený v kontejneru u Lídlu, pro Kim čong una zmáčknutí červeného tlačítka a konec světa, pro mě to bylo živit se tím, co umím.

tyto texty jsou má terapie - veřejná ale především fungující. Frank je šťastnej protože honí modroukouli, z který mu padaj granule a dokud padaj, tak jí bude honit. easy. dopíjím mléko a táhnu zas do procesu, cestou si koupím u báby kafe a zanadáváme si na to, jaký jsou lidi prasata.

10:31 

když koukám na svoje ruce, chce se mi zvracet. jizvy, strupy, díry a cíleně rozesetej inkoust. jako nezvaný host přišel i utopickej ekzém a v kombinaci s drápancema od psa je to jak kdyby se psal rok 1975 a já se právě vrátil z Vietnamu. vpichem nože přerušuji krevní oběh, mé zvíře je tímto usmrceno. v 16ti letech jsem používal nůž na ořezávání klacků a na převedení lyrics “I hurt myself today, to see If I still feel ...” do reality. správným vykrvením získáme maso s malým zbytkem krve, což přispívá k celkovému zkvalitnění produktu. jednoho večera jsem se zkvalitňoval bušením pěstí do vrat od skříně. vrata se rozložily jak kůlnička na dříví a pěst ošklivě zrudla. přestává-li krev cákat, chytíme pravou nohu prasete a pumpujeme, abychom získali co největší množství krve. usedám do rohu a zmenšuji se na velikost mravence. z podhledu a z čím dál větší dálky sleduji jak míchají samostatnou krev v chladném prostředí tak dlouho, dokud se nevysráží jemná vláknina fibrinu. jakmile domícháme, přecedíme přes sítko a uložíme v chladu. nejlépe je pak míchat holou rukou. chce se mi zvracet. jizvy, strupy, díry a cíleně rozesetej inkoust. 

 

18:57

na veterinární klinice jsme zřeli nejen pěknou sestru ale i pěknou pani doktorku. Moňa konstatovala, že tam budu jezdit rád a asi měla pravdu, Frank dostal injekci, já vypláz pětikilo a bylo po prdeli. cestou back málem vytočil lejno Moně do klína ale podchytilo se to včas, tudíž má tento příběh šťastný konec. celej svět je vo hovnech a nejspíš i úplně vo hovně. nejčko dřepim v indický, cucam malýho Lobkowicze a poslouchám řeči tupýho idiota a jeho budoucí naivní slečny. zrovna jí tvrdí, že je dobře zajištěnej, dost vydělá, má home office a je tak v klidu, že toho může kdykoliv nechat. přitom vzal holku do indický na placku za 50 a při placení udělá gentlemana dyškrecí jen 13kč. má stálej příjem 60k, široký ramena a ta pálivá omáčka ho vůbec nepálí. holka ho žere, je to romantika, cca za 3 hodiny mu dá, v byzu je svým pánem, ale furt mele hovna. Indové si mákli, placky pro mě už jsou ready to go. dopíjim bír. roztáčim šál, dneska zvu svou milou na večeři, dneska už jen chill please, za 50kč.

rok nula. zápis čtvrtý. hvězdné datum 21.12.2117. 

13:21 

už jsem z těch svátků úplně vymletej. lásky a klidu není vidno ani příštích pár dní. přesto se těším na zítřejší večír, koná se sraz starejch mořskejch vlků, tedy brachů od maríny. jen nebudu pít rum, to by bylo asi stejný jako kdybych si přilepil hlavu ke kolejím. jen tak v klidu si posedíme, zavzpomínáme, shrneme rok, nastíníme vize, poplácáme se po zádech a půjdem si zas po svejch. cejtim v tom novým začátku hroznej smutek. 

rok nula. zápis pátý. hvězdné datum 22.12.2117. 

10:20 

včera večír se konala trachtace povolaný crew z prasečáku. vcucnul jsem dvě plzeňský, koštnul tatarák, fazole a hranolky a mandle atd. ale nebylo mi vůbec do zpěvu. když se poroučely liguére já jen smutně přihlížel a polykal na prázdno - jak Frank po vejprasku. je to těžký takhle nechlastat, bohužel/bohudík si ale uvědomuju jak by to bylo těžký snést následky nacasený voltáže v krvi. byl jsem hrozně dlouho utopenej. kdybych ale všechny ty prachy neprochlastal, bylo by mi to líto. člověk je přece jenom hrozně debilní tvor a já člověků král. víte kdo je to Narval? myslím tím Narval jednorohý... to je takovej mořskej píčus/kytovec, co mu čumí z držky dlouhej pevnej roh. ten roh tam má proto aby nechlastal, páč vždycky když se blíží k nějakými baru zabodne se do dveří a jak má krátký ploutve a nedosáhne na kliku, trčí tam vždycky tak dlouho, dokud ho někdo laskavě nevysvobodí. chtěl bych být Narvalem. probodnul bych zespoda parket a koukal na holky, co by mi u něj tančili. uslintanci by čekali až ta nejdražší odhodí sukni ale já bych měl zadara dávno nakoukáno už od začátku. narvalá perverze. odešel jsem jak největší Niemand, kde jsou ty zběsilý časy, první. terčem posměchu už jsem ale byl i za větší píčoviny. cestou domů jsem smutnil a postupně chytal splín, doma byl úplně zbytečně nasranej. nedokážu si pomoct, nedokážu to ovládat, navíc jsem si nebyl tenhle tejden povídat. jaký to je když si uvědomíš jak moc jsi slabej a zranitelnej.

12:09 

ježíšci, stromečci, baličák, blbečci, dárečci, hovada, hajzlové, prasata. “můj pes není žádné blbej podvraťák ty tupá ehm, můj pes je čistokrevnej zmrd.” a to zmrrrd jsem řekl s extra R, jako když si dáš v mekáči extra hRanolky. šťastný a veselý povídala jiná v masně a že už nemáme jitrničky, to jsme prej pěkný kreténi. “Vždyť to vůbec není vánoční zboží!” rozčilovala se. “O Vánocích je všechno zboží vánoční!” už nechci bejt sprostej ale memůžu si pomoct. jsme na sebe čím dál tím víc zlý, každej se vobaluje jak řízek trojobalem drsnosti aby si nepustil nějakej sajrajt k masu. je to celkem pěkňoučká metonymie člověk/řízek. pak když se do tebe někdo zakousne, je taky možný, že to neustojíš. a tak se dělá krusta silnější a vracíme se zpět do vajíčka a do strouhanky a zas mouka, až je obalu víc než masa a to je pak výslednej produkt fejk a tím ztrácí řízek svojí podstatu. tak jako člověk, když se stane fejkem, ztrácí svojí podstatu, je z něj křivák, slizák, hajzl a nebo úplnej blbec. 

rok nula. zápis šestý. hvězdné datum 23.12.2117

18:16
 
hopík v hlavě a King Krule.
 
/ jak se vám daří Honzo? 
jsem v pohodě díky. 
/ a jaký jste měl týden?
asi docela dobrej.
/ nějaký novinky? 
jo asi jo, mám hopík v hlavě.
/ opravdu? a jak se to projevuje?
no, když si zacpu uši, slyším jen hop hop hop hop. pink hop hop a hop.
/ a jaký z toho máte pocit?
trochu mě to děsí. bojím se, že v nestřežené chvíli hopík prorazí bubínek a zvukovodem vystřelí někam do leva. a to kdybych třeba seděl v autobuse u okýnka, hopík by střelil chlapíka vedle mě a já se mu omluvil za tu bouli na hlavě a on - houby gentleman, nemaje pochopení pro moji kuriózní výjimečnost mi zrovna rozbíjí hubu. je levák, tak že pálí levačkou přímo na ksicht. slyším prasknutí, přeráží mi nos a ano, je to knock out. vyník Hopík je omráčen a odpočívá s tlamou nalepenou na skle. ostatní si myslí, že spí. boxer vystupuje na další zastávce Poliklinika sever. Hopíka probouzí až řidič, když ve 22:00 končí šichtu. šťouchá do něj násadou od koštěte, kdyby třeba umřel na mor, aby to nechytil. Hopík se trhem probouzí, popadá dechu a než zaostří na řidiče, popadne lodní vak a spěchá na koncert Kinga Krula, jenž hraje v klubu MC Fabrika a dělá tím předkapelu slavným The Deal, kteří zakončují v metropoli Budweis city svoje světový turné. 
/ to je opravdu zajímavá úvaha Honzo. 
 
... řekla teta a po významném oddechnutí si doplnila několik poznámek do deníčku. 
 
/ teď se prosím vžijte do gumové kůže zmíněného hopíku a popište mi vaše pocity. 
dobrá. jsem gumový hopík žluté barvy velikosti gumového hopíku žluté barvy in the multiverse. velmi v klidu si obíhám zaběhlou oběžnou dráhu kolem pryžového sumce a nemám žádné starosti. jsem jen součástí fungujícího mechanismu. najednou někdo otevře poklop a v pronikavém, oslňujícím acidovém světle se objeví ruka Boha a cvrnknutím mě vychyluje. jsem zmatený, dělá se mi mizerně z nastolené dráhy a nové rotace. a on? v mém zmatku mě jako zmetka popadá a za trest uzamyká v hlavě nevýznamného živáčka. mechanismus se rozkládá, zcela jistě začíná postupná imploze a zhroucení celého mnohovesmíru. snažím se jakýmkoliv způsobem osvobodit, abych zas plnil své poslání, chci si zas jen bezstarostně obíhat. chci zas svou easy ride. prosím. hop hop pink hop vžuňk. postupným zvyšováním razance se pokouším perforovat alespoň jednu z blan, které jsem vyhodnotil v tomto ohyzdném vězení za nejzranitelnější. zdařilo se. děkuji Bohu za to jak je milosrdný a mizím hutnou atmosférou autobusu, kolem boxera, sekret ářky, pekaře, holičky jelena, mrakodrapu, hory, letadla, iss, skrz acidový smrad zpět na své místo. poklop se zavřel a mě je zase dobře. jsem gumový hopík žluté barvy velikosti gumového hopíku žluté barvy in the multiverse. velmi v klidu si obíhám zaběhlou oběžnou dráhu kolem pryžového sumce a nemám žádné starosti
 
/do prdele.
 
... řekla teta překvapivě zoufale.
 
 
rok nula. zápis sedmý. hvězdný datum 24.12.2117.
 
9:39
 
probouzim se do Štědrého dne. sleduji příspěvky na faceboocích. přijímám PFka od marín, yachtklubů, loděnic, majáků, stripklubů, barů, hotelů, privátů a bordelů i od ostatních kapitánů, prvních důstojníků, kuchařů a námořníků. vzpomínám na ty časy, kdy kluci chodili lejt s klukama a holky s holkama. experimentovalo se s Francovkou, rumem, vodkou a líhem. scházeli jsme se na dětským hřišti za boudou ale vůbec jsme si dětsky nepřipadali. se zapáleným cigárem a puštěnou mp3 Freestyler ze Sony Ericsson k750i to byl fakt good easy time. pak, kolem 15týho roku jsme si navzájem představovali partnerky, přeháněli vyprávěčky o sexuálních zážitcích, ukazovali si fotky svejch novejch buchet a pak ...... pak jsme s nima začali bydlet. teď krotnem, tloustnem, chodíme na svatby, žádáme o ruku a v neposledni řadě si představujeme jaký to bude až se rodina rozroste ještě o jednoho člena. žije se rychle.
 
PF 2018 přeje J. P. Tacek s rodinou
 
rok nula. zápis osmý. hvězdný datum 25.12.2117.
 
22:19
 
ježíšek byl štědrej, zlatý prase furt jen v reklamě na Kofolu ale z dárků měli všichni radost. po ránu jsme se vydali za dědou, on je ředitel Šumavy, proto nemá moc času nazbyt, tak k němu moc nejezdíme. bydlí sám, moudrý a schopný muž, v samotném srdci národního parku u starého stolu, na rozvrzané židli v baráku, kde již hlídalo místní hvozdy celých 11 generací rodu Sovů. tady je Sovovo, jako by visel nápis na každém ze stromků, který vysadil, na každém křížku, který opravil a na každém krmelci, jenž  pravidelně plní senem, ovocem a solí. děda nás pohostil pivem, turkem a rumem - to je takový klasický trojboj. rozhovořil se o tom, co nového v horách, co psi, jeleni, kočky a skot a tak nám společná chvíle rychle utekla. rád bych ho navštěvoval častěji ale naše životní cesty se již dávno rozdělily, tudíž už si v Bláhově na Hrbu připadám spíš jako host a cizák, než jako člen rodiny a 13tá generace hlídačů hvozdů. mám-li říct pravdu, je mi z toho na blití a kdybych se mohl vrátit do minulosti, mnoho bych změnil. jenže, pozdě bycha honit a teď není vhodná doba na vzlykaní nad minulostí, ba naopak. teď je nutné zaměřit se především na pevnou budoucnost. přesně ve tři hodiny jsem se sešel s bratrem Kosem. bohužel maj na Štědrej den všechny kavárny closed, tak nám nezbylo než dát si kafáče na benzíně u Albáče. na tamním parkovišti, zakempeni v mojí rozdupaný dodávce jsme pak debatovali, vzpomínali, kouřili cigára - tak jak to přátelé a bratři dělávají, popřáli si pěkný svátky a vydali se každej houm ke stromečku. nebudu vám popisovat večeři, smažení řízků, lemtání Frisca a poslouchání koled. zmínil bych jen průser s přípitkovým vínem. před lety, když byl Honzík ještě školou povinný a navštěvoval nevinný dětský sbor, s kterým absolvoval mnoho zájezdů a především ten do Francie, z kterého přivezl láhev červeného vína Chateau Quattre ročník 1997, ještě netušil jaké způsobí zklamání. při dnešním hvězdném datu 25.12.2117 bylo to víno 120ti leté, tudíž mělo být více než velkolepé, jenže né každé víno se hodí k archivaci a dá se po tolika letech pít. už při vrtnutí vývrtky bylo patrno, že korek není v pořádku, byl nasáklý, vyměklý a smrděl plísní. asi se do vína dostal vzduch nebo co, proto bylo absolutně hnusný, tudíž nepoživatelný. velká škoda. tady je alespoň fotka, byste mi věřili, že nekecám.
 
 
teď k tomu nejvtipnějšímu:
 v poslední době mi dělalo radost spíš dárky dávat, než přijímat, nicméně letos jsem byl - velmi mírně řečeno, mile překvapen. ségře jsme koupili gramofon a modrý vinyl její oblíbený kapely Asking Alexandria. mum dostala pekárnu na chleba a tatík drona s kamerou. mě Ježíšek přinesl vinyly dva a to konkrétně RHCP - Californication a Coldplay - Mylo Xyloto (ano, vyměkl jsem), jachtařský rukavice a benzínku. 
Yes, v bílý obálce, kterou jsem si v domění, že se jedná o Palackýho nebo Destinovou nechal na konec byl jednoduchý vzkaz.
 
“Abys už nemusel makat v prasečáku, koupil jsem Ti benzínovou pumpu na jihu Anglie. Starej se o ní dobře. “
 
Josef Sova
 
zasmál jsem se. jenže pod tímto vzkazem byly lejstra, který to všechno stvrzovaly -  veškerá dokumentace, kupní smlouva a dokonce i smlouva s British Petroleum jakožto s dodavatelem pohonných hmot. těžko tomu uvěřit, že?
 

rok nula. zápis devátý. hvězdné datum 26.12.2117.

 

8:15 

 

kurevsky vláčná noc. 

dědovi jsem volal, vše stvrdil. 

WTF? 

honí se mi hlavou spousta myšlenek. je to horší než hopík.

co budu dělat?

ohlasím návštěvu a pojedu se tam podívat? 

blázníš? 

to tomu fakt chceš věřit? 

třeba se za chvíli probudíš s kocovinou a nohou v nočníku. 

i vy filištíni, vtipálci. 

já vám na to neskočím!

dobře. 

skočím. 

zvědavost by mi nedala spát. 

vzrušenej jsem jak panic před prvním pichem. 

když na místě zjistím, že je to všechno blbej vtip, bude to alespoň fajn výlet s rodinou ne? (tak pochybovačný) 

googlim. 

Limekiln Street, Dover CT17 9EF, Velká Británie. 

Shit! 

Házím panáčka na Limekiln Street a jdu se podívat. celkem mě těší, že z Google street view vidím přes silnici marínu. začíná se mi chtít tomu všemu věřit. ale ne, je to pitomost. maj tu Spar, to se mi taky moc líbí, až tam pojedu koupím si pivko. he he. ale nepojedu. Costa coffee. Subway. to mi připomíná ty lejstra, přiložený v obálce. podle smlouvy jsem poloviční vlastník celé nemovitosti, druhým je již zmíněná British Petroleum. Costa coffee, Subway a Spar jsou tady v nájmu, asi protože je to lukrativní lokalita. když totiž nasednete v Calais na trajekt a chcete přes La Manche do Británie, přistanete přesně v Doveru. poloviční hodnota celýho pozemku a nemovitosti je téměř astronomická. máti vždycky říkala, že je děda velký zvíře.

asi nekecala.

 

to je prostě hovadina. 

ani nemluví anglicky. 

německy ale jo. 

moment, mrknu do těch fake papíru kdo byl původní majitel. 

 

Raphael Slawik 

Karlstraße 31 

Rastatt 

Baden-Württemberg 

Deutschland 

 

To nezní moc anglicky. 

Kurva. 

 

22:17 

 

říkám tomu vánoční tour. objíždění příbuzných je hezký, rád se s každým jednou za rok vidím ale furt mi tu chybí ta vánoční pohoda. zas mě to ale donutilo moc nemyslet na tu úsměvnou situaci kolem benzínky. 

ještě ráno jsem stihl naskenovat všechny papíry z obálky a poslat je kamarádovi Dominikovi. chodil se mnou na gympl, teď je právník ale především solidní týpek, tudíž až mi potvrdí, že si ze mě děda hezky vystřelil, nebude se mi moc smát. pravděpodobně ale taky objíždí příbuzný protože je celej den offline. nu. pro jistotu mrknu na ubytování, počasí a nejbližší trajekt do Doveru, nechávám se lehce unášet fantazii a promítám si Scarlett v tamní maríně. jak by tam vypadala vtipně mezi dvanáctimetrovýma kajutovkama milionářů a dobrodruhů, jak by se bála mořských vln a proudů, jak by byla šťastná v tom moři vody, jak by nám bylo dobře někde v domku na pláži. představa je to příjemná aneb co nedokáže život, to dokáže fantazie. dobrou noc. 

 

rok nula. zápis desátý. hvězdné datum 27.12.2117.

 

5:55 

zvoní budík - song Satellite od Ricka Wrighta z alba Broken China. řekl bych nejlepší a snad i jedinej top song z toho alba. zacvakávam a prodlužuju o 10 minut. tisknu se k Moní, každá vteřina s ní pod teplou peřinou je jako rok v ráji, tak proč si to ještě o pár minut neprodloužit. na nočním stolku značky Tesla … (on to vlastně není stolek ale jeden ze dvou velkých třípásmových reproduktorů k elektronkovýmu rádiu. byl to dárek od tchána, to rádio hraje fakt výborně, má dokonce i stereo a dotykový tlačítka. líbí se mi ta preciznost zpracování, ta mohutnost ale především zvuk. když ho jednou za čas zapnu a poslouchám Český rozhlas Vltava, je mi fajn. ) … stojí malé hranaté akvárko a v něm spí dvě medúzy. nechávají se nadnášet cirkulujícím proudem a jen občas velmi zlehka pozvednou sukna, by vyplavaly o pár centimetrů víš. jedna z nich, jmenu se Šlasi, je větší a v akvárku se pohybuje v nižších sférách. asi protože je těžší, spí hlubokým spánkem a zdá se jí o obrovském množství planktonu, které by ji nasytilo k prasknutí. 

Ta druhá - říkám jí Lula, je chytřejší, dravější a výš - sní o svobodě a širé pustině oceánu, o tom nekonečném prostoru, kde by byla svobodná. 

10 minut pryč, Rick zas hřmí a Moní vstává.g rozlepuju oko, rozlepuju druhý, nepružně se oblékám … i kabát a boty. jdeme se venčit. je nám zima. máme jen poloviční úspěch ale i to se počítá. Frank, potom co se vydělá nebo vyčůrá, už si automaticky běží pro piškot. vycvičil si nás rychle. stále jsem se ještě nevzbudil ale umlejt kafe zmáknu i po slepu. nádherná vůně čerstvé Kolumbie vlévá člověku krev do žil. pes mi okusuje palce u nohou, což mi nevadí. občas mu i nechám pantofel a chodím jen s jedním. Moňa říká, že bych měl být ve výchově důslednější ale cožpak to jde, když v podstatě ještě spím? při snídani mi cinknul mobil. v klídku dokoušu vánočku a otevírám konverzaci s Dominikem. 

 

“Wtf?! :DDD” 

 

píše stručně ale výstižně. 

nebojím se. z planý naděje jsem se vyspal, tak že jsem smířenej se svou blbou prací v prasečáku, do který se za moment chystám. navíc, počasí v Doveru je teď fakt nuzný 4.4’C, občasný déšť, vítr dosti čerstvý. 

 

Dominik píše ... 

 

“Jinak ale gratuluju a někdy si k tobě přijedu natankovat. 🙂” 

 

Dominik píše ... 

 

“Jedná se tady o asset deal, budeš teda muset řešit různý převody, počítat majetky apod., prostě budeš muset udělat inventuru a pak všechno sáhodlouze sepsat do kupní smlouvy. Ty papíry, co teď máš v ruce stvrzují to, že ti Josef Sova koupil přesně 50% benzínový pumpy.”

 

Dominik píše ... 

 

“Nejlepší asi bude když se tam pojedeš podívat a sejdeš se s právníkem pana Slawika, ten by ti měl nastínit další postup a seznámit s potřebnostmi. “ 

 

Děláš si prdel? Takže mám jako fakt kurva půl benzinky v Doveru? 

 

Dominik píše ... 

 

“Yes! To teda máš! ” 

 

8:35 

hraju na kontrabas Ode To Joy od Ludvíka Beethovenů. už mi několikrát volali ze šichty. asi jim tam schází nějakej mladej bezdětnej pitomec, co klidně může jít makat do zasraný fachy za pár šupáků i mezi svátky. nemyslím a nevnímám čas, dokonce i Frank to vzdal. je vláčnej. když ale zahraju f místo fis, přiotevře levý oko a odfrkne si. Moňa odjela do Prahy. její děda tam leží v nemocnici po operaci srdce. ona ještě nic neví, nechci jí to říkat dřív než se vrátí. uvěřil jsem. vypínám telefon a zapínám Mac. opět čekuju Google street view a jako bych tam byl. 

… odbočuju z levého pruhu přímo k pumpě, čekám ve frontě asi 5ti aut, je tady celkem rušno. tankuju natural a beru ho dost. můj Peugeot už není z nejmladších, tudíž má furt hlad. jdu zaplatit. dveře se předemnou otevírají, jako by věděli, že mě vpouští někam, kde jsem ještě nebyl, do novýho začátku. a je to všechno tak složitý, groteskní, uvolňující a vzrušující. snažím se vkročit pravou nohou. to mi vždycky říkala mamka. na malinkatou chvilinku a bylo to míň než mžik setiny jedný vteřiny se zastavil čas a potom má ošoupaná podrážka šťastlivce z Budweis city dosedla na nehezky ošoupaný kobereček s logem BP. jsem hír. jsem v tom. J.P. Tacek z poloviny pumpař.

 

 

13:22

 

/co tady děláš? 

no jenom tu čekám až se mi vychladí pivo. 

/a proč máš tak nepřítomnej pohled, je ti špatně?

ne, je mi docela dobře. jen jsem trochu v šoku.

/z čeho prosim tě, stalo se něco?

no, vlastně stall. víš jak jsem ti říkal o tý benzínce.

/bože, už case začínáš? už ti nasal Dominik? poslouchám to neustále a už mě to přestává bavit. děda je pěknej pokrytec, že si z tebe takhle vystřeli. vždyť přece nejde, jen tak někomu koupit benzínku. to neni lego nebo deska …

to jsem si taky myslel. volal jsem dědovi, tvrdí že je to pravda a Dominik koukal na ty papíry. preja si ke mě přijede někdy natankovat benzín.

/cože? co to meleš? jako opravdu? benzínka? a to tam jako teď buden prodávat benzon enbo co? to se tam jako odstěhujem? to je skvělý! bože! to neni možný! tak že už nebudeš muset makat? už nebudeš chodit domu s rukama pošpiněnejma krví? a nebudeš smrdět tou prasečinou? ježiši…. díky. díky. díky

 

potom mi skočila do náruče, brečela štěstím a já byl furt jak v Jiříkově vidění. Frank se samou radostí pochcal na koberec, s úsměvem na tváři jsme to uklidili. to pivko bylo vychlazený nejlíp na světě a vypili jsme ho spolu. 

 

21:51 
 
Šlasi a Lula nic neřeší protože nic netuší. jsem okouzlen jejich půvabem. teď jako dvě aquabely cvičí na vystoupení uměleckého plavání. synchronizovaly pohyby žahavých ramen a spojily svá těla, tancují waltz. krok je podobný jako u valčíku, jen v něm není tolik rotací. Pravá vpřed a levá vlevo, točím se o čtvrt otáčky a přinožit. nechávám se pohltit. zvuk motůrku je hudbou, mih ramen zas pohybem. dokonalý tanec plný emocí. dávaj do toho všechno. dnes už by to stačilo holky, abyste mohly zase zítra, brblám si pod fousy. v ten moment hudba končí a Šlasi, jakoby mi rozuměla klesá níž, domů, do svojí sféry. poťákem přepínám světlo na noční mód. ještě čeknu budík a můžu jít spát. s mravenčením v břiše jsem v myšlenkách zrekapituloval celý den. pod peřinou si vytvářím vlastní pravidla. Lula se otočila abychom měli víc soukromí. město se chystá ke spánku. Černá věž nad ním převzala stráž. 
 
 
rok nula. zápis jedenáctý. hvězdné datum 28.12.2117. 
 
8:31 
sám Salvador Dalí - pan surrealista nám maloval sváteční hrnky na kávu. na tom mém vyobrazil dva tygry s puškou. pokud mě nešálí paměť, jsou to přesně ti tygři z obrazu Sen. pod nima by měla ležet nahá dívka ale ta už se na hrníček nevešla. lžičku pokládám na podšálek a všímám si malého víru, který záhy mizí z hladiny kávy. mícháním se uvolnilo silné aroma  a já ho nasál nosem. né tak agresivně, jako když šňupeš tabák abys zahnal rýmu ale přesně tak vhodně jako ve vídeňské kavárně dámy z rána ke kávě čichávají. Salvador nám podšálky podepsal, to aby se nepochybovalo o jejich pravosti. úsměvné. 
do práce jsem poslal strohý e-mail, že mě zklátila nebezpečná choroba, pravděpodobně moribundus a proto si do konce roku poležím. ve skutečnosti však zdráv a pln svěžesti chci se vrhnout v ústrety novému dobrodružství. ano, dnes odjíždíme do Doveru. Moní má starosti s tím, co si zabalí. čekuje počasí, pobíhá po bytě tu v tričku, tu v košili, tu ve svetru. já si nechci kazit ráno, tak spíš než abych se čímkoliv stresoval, dumám nad tím kudy pojedeme a jak dlouho to bude trvat. organizování cest mi není cizí. když jsme jako mladíčci hrávali s kapelou (... no, mladíčci, bylo nám kolem dvaceti) šéfoval jsem všechny koncerty, včetně těch zahraničních. cesta do Calais trvá zhruba 11 hodin. musím započítat pauzy na kafáče, gábl a venčení + případný komplikace, který vzhledem ke staří mého vozu Peugeot 806 mohou nastat. inu, budu optimista, když se do Calais dostaneme za 14 hodin, bude dobře. vyrazíme odpoledne. abychom chytli trajekt ráno v 8:00, musíme kolem 16:00 opustit Budweis city. do tý doby spousta času. jdu balit.  
 

13:21 

 

co musíš mít jako správnej námořník? lodní vak přece, do toho totiž narveš úplně všechno. 

na dno hodím dvě trička, troje trenýrky a čtvery ponožky. na oblečení dám vodotěsný vak se zásobou zakonzervovaných zásob. něco rybiček a trocha zeleniny, né moc, jen ze zvyku pro jistotu. taky tam mám plechový hrneček, pár čajů, instantní kafe, pytlíčkový hnědý cukr a vojenský příbor. do boční kapsičky patří zavírací nůž s kompasem (asi třeba kdyby ten trajekt bloudil v mlze, abysme věděli kudy kam), pak ještě bunda a penál s fajfkou. Moňa mi připomněla, že tentokrát by bylo vhodný hodit na sebe jako budoucí půlpumpař košili a sako. ach jo, nerad to přiznávám ale asi má zase pravdu. navenek samozřejmě brblám, jako že je to pitomost ale za 5 minut už lovím vhodnej vohoz. na saku není co vybírat, to mám jenom jedno, u košil je to horší. není jich moc ale všechny jsou buď špinavý nebo špinavý nebo zmuchlaný. tak teda co ... Moňa je v jednom kole, za chvilku odjíždíme, ani nemá čas se se mnou o něčem bavit, tudíž mi nevyžehlí ani kapesník. zkusím to sám. držte mi palce.

 

18:15

 

tak nakonec i s vyžehlenýma košilema jsme projeli Plzní a dáváme si krátkou pauzu na cigáro a venčení. zatím se jede dobře, jen začíná mrholit a místy padá sníh. nemůžu se moc rozepisovat, v podstatě ani neni o čem. okolo silnic je spousta benzínek a my se těšíme na tu naší. Frank trošku zlobí, je to nuda furt se válet na paničce, tak snad ho cesta ukolíbá. playlist v mp4 máme nabušenej, začali jsme Benjaminem Clementinem album At Least For Now s trefnou a skvělou skladbou London. pak přišla na řadu česká partička z Prahy Smrtislav a jejich Notorickej Samotář. teď zapínáme Soulsavers s Davem Gahenem a netrpělivě očekáváme 8mou skladbu alba The Light The Dead See … Take Me Back Home, která je epická, tak epická až se mi z toho vždycky chce brečet. nikomu to ale neříkam. jsem tvrdej chlap. posledního šluka z modrý luckyny a do koše hážu kelímek od kafáče. jakmile přejedem hranice posvištíme Německem směr Norimberk, Frankfurt až k hranicím Belgie. Tam by jsme měli být zhruba v jednu ráno. v celým Německu jsou dálnice na trošku jiný úrovni než u nás, tak jen doufám, že to Peugeot utáhne a že mě nezmůže námaha. vidíme se za pár hodin, napsal, uložil příspěvek, pohodlně se posadil, mrknul na ženu, vohulil rádio, sešlápl spojku, protůroval motor a vydal se zas tam, kam ho táhl osud.

 

21:43


krůta a poustevníček

ahoj, dovol abych se ti představila. jsem zlatá krůta. mám starobní důchod už od čtyřiceti protože jsem svýho času obšťastňovala komunistického náměstka. ten na mě (díky mému půvabu samozřejmě - rozhodně jsem mu nedržela podpatek pod krkem) všechno přepsal a pak natáhl bačkory. strašně se nudím, proto zasíram místo ve vířivce pracujícím looserům a okrádám stát alespoň o tu almužnu, co mi každý měsíc posílá na mé švýcarské konto. děti jsme neměli , přece bych si kvůli něčemu takovému nehuntovala mé krásné tělíčko. makám na něm tvrdě. každý den chodím do fitka, bývám tam 5 až 7 hodin podle toho jak jsem unavená z večerních koktejlů.

na oběd chodím s poustevníčkem, to je takovej pitomec, kterej mi je platí. a to si pište že se vůbec neženýruju. můj žaludek si zaslouží jen to nejexjluzivnější. obvykle si pochutnavám na darech moře. ovšem humra jím pouze tehdy, když stojí gram minimálně tři koruny a krevety pochopitelně jen ty žluté. ano žluté, poustevníček se může přetrhnout aby mi je sehnal. nevím jak je to možný ale kamarádky říkaly, že krevety mají růžovou barvu. chutnají lehce nakysle ale jsou exkluzivní a to přesně moje hudrovadélko potřebuje. navíc mi je všechny kámošky záviděj. tak jen ať se ten blbec snaží ne?. já mu za to přeleštím ulitu a on zas cáluje dál. óóó můj luxusní živote. víte jak je úžasný, když máte peří a kabelky z 24 karátového zlata? a dnes mi dokonce přivezl poslíček cigaretovou špičku, co měla v ústech Audrey Hepburn. explozivně excelentní. nu což, jsem samička hrabavého ptáčka, mám to v genech. omlouvám se ale už budu muset jít, dneska mi musí v salónu vyměnit řasy za diamanty. tak čauky

dobrej, jsem rak poustevník. když občas vylezu... nachčiju jí na ty krevety aby je měla tak pěkně žlutý jak si furt přeje. ulitu mi leští dobře, jó v tom má praxi. jinak bych nevylejzal vůbec. jenže ten pohled na to, jak si vychutnavá mojí moč je k nezaplacení. tak dobrou chuť, pokud právě obědváte.


rok nula. zápis dvanáctý. hvězdné datum 29.12.2117.

00:45

večeříme. nebo spíš snídáme.
mají tu výborné, lehce okoralé celozrnné chlebíčky s matjesem, je na nich jedna černá oliva a cibulka - to si nechám líbit. cesta je dlouhá, občas sám sebe přistihnu, že se nesoustředím. taky mě chytaj záchvaty bludů, některý jsou obzvlášť nechutný a tudíž nepublikovatelný. Moňa je unavená ale poctivě se mnou hledí do tmy. ona je můj anděl strážný v pozemských železobetonových vodách i na moři. Frank se venčí, zívá a očmuchává stát, ve kterým ještě nebyl. je mu ještě ani né rok a už má svůj vlastní psí pas. já se v roce podíval leda tak z ložnice do kuchyně a občas za babičkou. he he. už ani nevím, co všechno jsme cestou poslouchali ale při pohledu na časopisy, co tu prodávají se mi vybavuje Roger Waters a jeho poslední a musím konstatovat, že nejvíc libová deska Is This The Life We Really Want?. ten časák jsem si koupil, i když je v němčině, třeba mi ho Herr Slawik přeloží. he he. ještě se ve mě vaří taková poťouchlá myšlenka... když vlastně jedeme do toho Doveru, mohli bychom si i odskočil do Londýna koupit nejakej vinyl. jenže to asi nestihnem a Moňe bych to musel odůvodnit nějak jinak. no, uvidíme. prohlížim si obrázky, cucám druhej Red bull, tentokrát limetkovej a říkám si, jak je ten Waters libovej. hřeje mě u srdíčka fakt, že v červnu pojedu s kamarádem z kapely na jeho koncert do Berlína. my jsme vždycky snili o tom, že budem hrát jako Floydi (a občas v noci se mi o zimní zdá) ale to bych nejdřív musel zhubnout a to se mi zrovna nechce. he he. Red bull prej revitalizuje a osvěžující mysl. to se mi nezdá. je to jak kdyby mě někdo lechtal. dávám play a pouštím neotřelýho Mc Geye, to je takovej Bukowski mezi rapery a já Henryho dost žeru.

 

 

8:15

 
konečně. už sedíme v restauraci na přídi a je nám dobře. za malinkatý presíčko si tu účtujou asi 3 libry ale vítej ve vyšší třídě bobane. mám ještě nějaký tousty z domova, ty se musí dodlábnout, to je přece jasný. nenápadně ukusuju a trapně drobím pod židli. Frank je pohotovej a drobečky poctivě vysává. Moňa se usmívá a moc jí to sluší. díkybohu se mi nechce tolik spát. je to asi tím, že se rozednívá. trajekt je obrovskej, musíme ho celej prolézt. budeme jen doufat, že se nám z toho houpání neudělá šoufl. i když zvracet se dá přes palubu, tak že žádnej problém. nedá nám to a těsně před dopitím prvního real UK coffee ochutnáme křupavý croissant, páč si to jako půlpumpaři můžeme dovolit. je fakt dobrej, to se  musí nechat. teď mě napadlo jestli je to croissant anglický nebo francouzský.... nebo to střídají? možná je kafe od frantíků a croissant od rousbífů. no, čert ví jak to je. každopádně bříška máme napapaný a můžeme se vydat na procházku. lodní motory začaly makat, šrouby se točí a tak plnou parou vpřed. na palubě fučí jak magor, ještě že tu maj ty rauchenplacy, který jsou krytý protože jinak bych si cigáro nezapálil. na fajfku vůbec nepomejšlím páč sirka by nevzplála ni hovno. koukám jak se vzdalujeme od pevniny a míříme do neznáma. lehce mě šimrá zvědavost. ta s kterou sedíš u stromečku a těšíš se na největší dáreček. Moňa s pesem už jsou uvnitř, prej se sejdem za chvilku u výčepu. kouřím pomalu, chtěl bych nasát, vydechnout a pozorovat kouř,  jenže počasí je krutý a já nevím jestli je to pára, to co vydechuju nebo dým.  jdu prubnout zdejší bír. 
 
“Heineken, one pint.”
 
na první anglickou větu dobrý ne? pro jistotu ještě ukazuju palec, kdyby náhodou mýmu složitýmu language nerozuměl. čepuje to jako prase kost cápek, žádná pěna a hladina zarovnaná s okrajem. mám co dělat abych to nevybryndal. chce za to 5 liber ale proč ne, přepočítávat na naše je neadekvátní a my si chceme především užit vejlet ne? koštuju ten bír a má něco do sebe, navíc nejsem žádnej náročnej pivař a rozhodně se nebudu vofrňovat jako dobrý voják Švejk v klipu od Monkey Business na song Be a Man.
 
 
 
Moňa hlásí mořskou nemoc. napij se z placatky, odvětím. neboť to bývával můj univerzální lék na všechno. bejvávalo. panička do sebe klopí rum, ó jak já jí miluju a Frank mi chrápe na jlíně. dívám se na moře a je to nádhera. absolutně nechápu, jak se člověk může na něco tak upnout. pohled na mihotajici se vlny, na tu nezkrotnou masu energie, jenom ten pohled mě dostává do kolen.
 
bojím se vody.
bojím se toho. 
nevěřím si. 
zas nevím co mě čeká. 
kdybych byl šachová figurka, nemusel bych být ten, kdo jí táhne.
být pevný.
být oporou pro své nejbližší.
dům na pláži. 
Moňa už je veselejší.
V placatce moc nezbývá.
 
22:46
cítíme se výjimečně.
trochu lemtáme. 
exkurze v továrně proběhla řádně. jsem nadranej jak carskej důstojník. 
hrajeme kuželky.
rušíme noční klid
a je nám to jedno.
stojíme u okna.
objímáme se.
vidím lodě v docích.
koukají na mě.
mírně sklopím hlavu a mrkám na ně.
ony souhlasí.
na pozdrav odpovidají odleskem světla z pouličních lamp.
po tváři mi teče slza.
je to slza štěstí. 
vítr za mě dohrává Ódu na radost. 
s posledním tónem můžeme jít spát. 
 
rok nula. zápis třináctý. hvězdné datum 30.12.2117.
 
7:00
zvoní budík a tak zvolna vstáváme do anglickyho rána. bydlíme v jednom z mnoha Ibis styles hotelů, který můžeš najít po celý Evropě. snídaně jsou tu v ceně ubytování. bohužel jen do 9ti hodin a pokud nechceš trčet v ohromný frontě, musíš přijít včas. zatímco se s Frankem válíme v posteli a čumíme na tývo, Moňa obsadila koupelnu a chystá se. nikdy jsem nepochopil, co tam vlastně dělá a proč to trvá tak dlouho. některý věci ale chápat nemusím. he he. v tývu dávaj jakousi ranní show,  je to něco jako Snídaně s Novou. pěkná dlouhá blondýnka zpovídá fešně voháklyho zástupce Subway pro celý spojený království. on furt mele o tom jak používají jenom kvalitní suroviny, jak je všechno fresh a tasty a jak se jim zvyšuje obrat jen díky kvalitní práci, kterou všichni odvádějí. bagetový striptérky. toustové povyražení. plátek rajčete vypadá jak bradavka černý kočky z Connecticutu. po hodině válení oblíkám ponožky s lodičkama z Happy socks, kalhoty a především pěkňoučce vyžehlenou košili a jde se. v druhém patře, kde se podává snídaně je šrumec. turisti, turistiky, číňani, japonci, chudí manageři, poslíčci, taxikáři, majitelé benzínových pump atd. - frontě jsme se samozřejmě nevyhnuli. v životě se pořád na něco čeká. jako když chlapec čeká na tu noc, kdy se stane mužem, pak to přijde a frnk... je to pryč. a navzdory všem načerpaným představám z Hollywoodských filmům samotný akt je nejistý a za moc nestojí. přesto doufám, že má první opravdová anglická snídaně nebude podobný případ a slibuji, že už nebudu srovnávat soulož se snídaní. he he. fronta postupuje od šťávy přes fazole a slaninu ke kávě, skrz ovoce a džusy až k jogurtům. jídla je tu pro všechny dost a personál neustále doplňuje nové. zrovna přinesly úplně čerstvoučkou slaninku. hmmmm. dokážeš si představit jak neodolatelná vůně to je - bomba. hlavou mi proběhla vzpomínka ba raut ve Španělsku a pár vteřin jsem koketoval se systémem tří talířů. nakonec se ale držím slušně při zemi. 
 
 
 
“já mám hlad jako vlk!
/já zas jako vlků pět!
 a co jste zač a kdo vás ke mě příved?
/já zastupuju solidní firmu, ať jsi bílej nebo černej jako pendrek všichni milujeme masokombináty Po ří zek!
 
ňum ňum ňum lidi to je věc!
 
fenomenální, o trošku lepší než Pořízkovo masíčko a to je co říct. tak jsem si to vždycky představoval. při jídle vzpomínám na dokument Pink Floyd Live at Pompeii, kde kluci snídají na Abbey Road a Wright se ptá Gilmoura jestli se může napít z jeho sklenice mléka nebo jestli jí může úplně vypít. Následuje fenomenální song Us And Them, stejně fenomenální jako tahle snídaně. 
včéra jsme navštívili naší benzínku, samozřejmě nenápadně, jen jako že si jdeme koupit nějaký pivka. Budwar ani Plzeň nemají (to se bude muset změnit), tak to nakonec vyhrál karton Heinekenu. celý areál je ohromný. když vjíždíš od silnice, můžeš si vybrat 4 stojany. je tam ještě pátej s dieslem ale ten používaj jen kamiony. po levý straně se nachází parkoviště pro 10 aut, za ním ruční myčka a odpočívadlo. když si chceš odpočinout nebo si v klídku zaholdovat tabáku, čtvero dřevěných laviček a dva stoly přijdou vhod. pravda, že teď tu moc lidí nevysedává protože i když teploměr ukazuje někakejch 12’ vítr tu fouká tak svinsky, že by ti odfouk prdel.
 
9:55
chápete to správně v 10 hodin mám schůzku s právníkem pana Slawika. jestli to z e-mailový konverzace správně chápu, mělo by se jednat o formální setkání. v podstatě jen letmé seznámení s objektem, předání nějaký další dokumentace a po prdeli. zkusím se s ním domluvit na tom aby zbytek dořešili právníci mezi sebou. pro jistotu mi to anglicky sepsal  můj dvorní translátor Skank, ten co říká, že Enter Sandman je ohraná písnička a má pravdu. co se týče inventury, to opět nechám na Dominikovi, asi to nebude levný ale vyjde mě to na podobný prachy jako kdybych to tam páchal sám, navíc bych si musel přizvat někoho k ruce. a když si to primitivní matematikou sčítnu ...... :
já + pikolík = £
velvyslanec jejího pupmpařstva = £
vím, než mi z tohohle dealu přistanou nějaký chechtáky na účet, bude to asi chvilku trvat ale mám něco naspořeno, tak to investuju jako počáteční vklad do podniku, kterej mě snad bude živit do konce života. 
po obědě zas musíme vyject. zítra je silvestr a my ho chceme strávit na Vysočině. naše návštěva Doveru je krátká ale účinná a snad splní vše, co jsem si od ní sliboval.
držte mi palec
 
16:05
 
Wherever I May Roam - The Black Album - Metallica, ta není ohraná. všechno dopadlo jak mělo. Doctor of Low Adonis Jennings vypadá jako chápavej člověk a jednal se mnou velmi zdvořile i přes naši jazykovou bariéru. jsme domluveni na následném postupu a já doufám, že bude vše probíhat řádně a bez nějakejch leváren. musím tady bejt kurevsky opatrnej protože když jsem letmo projížděl složku s tržbama, málem mě to položilo. ty částky se šplhaj k milionům, což je pro mě něco nepředstavitelnýho. furt nemůžu vydumat, jak na to děda moh sehnat cash a jak se k tomu vlastně dostal. jen to jméno Slawik mi přijde lehce povědomý. po Novým roce se objednám k audienci a budu chtít odpovědi na mnohé otázky. musíme si to vyříkat jako chlapi. převod a přepsání majetku prý zabere i několik měsíců, tudíž vlastně furt nevím jak s životem naložím, asi ještě zůstanu v prasečáku a budu hrát divadýlko jakože nic. jooo. budu vyčkávat až mě někdo nasere, potom mu s velkou pompou vynadám do čůráků a nechám se vyhodit. to už jsem totiž měl udělat v minulý práci, ale neudělal. 
 
... makal jsem tehdá v callcentru pro jednu hrozně ničemnou společnost, kterou nemůžu jmenovat protože kdyby se lidi dozvěděli jaký jsou to zmrdi, rozbombardovali by jim všechny pobočky šutrama a granátama. u telefonu dělá mnoho lidí, je to práce kam berou úplně všechny. ať už jseš bezďák, debil nebo vrah - u nás budeš mít svojí kóji, počítač a sluchátko jistý. jen prachy a úctu nečekej. nastoupilo nás asi deset, skoro každej tejden to někdo zabalil ale já vydržel mezi čtyřma posledníma. každej den ráno jsme se scházeli na stupidní poradu, kde nás náš jednoduchoučkej teamleader motivoval k lepším výsledkům. to znamenalo, že ačkoliv je to pro volanýho absolutně nevýhodný, musíš mu to vychválit a vecpat za každou cenu. tenhle holohlavej trouba s lebkou Homo Habilise si nás taky každej tejden bral na kobereček. tam jsme poslouchali náhodně vybranej hovor a hodnotili jeho kvalitu. když si neprodal, byls za idiota protožes neprodals a když si prodal, tak si mohl prodat pochopitelně za víc. jeden takovejhle rozbor mě docela nasral a já si dovolil tomu blbovi oponovat. on to vzal jako provokaci a pak si na mě zased. vozil se na mě jak malej Jarda na autodromu a to mě dosralo úplně. v osudný den jsem kolegyni oznámil, že se po svačině možná nevrátím a od tý doby mě tam viděli už jen podepsat výpověď. dementi. akorát mě mrdá, že jsem na ně byl tak hodnej. 
 
když bude příznivej vítr, zítra v 10 jsme na Vysočině.
 
rok nula. zápis čtrnáctý. hvězdný datum 31.12.2117.
 
03:01
 
je to zlý. mluvím se svým volantem. normálně si jedu skrz Belgii a někde u Bruselu slyším pláč. mrknu na Moňu, na Franka, na sebe do zrcátka, všichni suchý. ale sténání neustává. co to může bejt? jsem zmatenej jak lesní včela, štípám se do nosu, jestli zase nespím a jak tak pevně svírám volant ozve se: 
 
/Au!
tvl, co to je?
/to jsem já, hrozně to škrtí!
kdo já a co škrtí?
 
.... furt mrkam na Moňu jestli si ze mě nedělá šoufky ale ta spí a Franka jsme ještě mluvit neučili.
 
/já, tvůj Volant ty joudo!
volant?
 
.... vykřiknu šeptem a vzdávám se. okamžitě ale zas dávám ruce zpátky na pana Volanta protože ject “bez řízení” (jako na kole před bytovkou) se na dálnici moc nevyplácí. jen ho chytám o poznání jemněji.
 
mám jako věřit tomu, že si teď povídám se svým volantem?
/jo, nechápu čemu se divíš...
 
... ozval se nakřáplý hluboký hlas s francouzským přízvukem.
 
a jak je to možný? a jak to, že mluvíš česky? a kde máš tlamu?
/tlamu nemám, jsem tak trošku břichomluvec. :) nevím proč by to nebylo možný. volanti jsou stejný jako třeba robotičtí plyšoví medvídci, jen se o nás nemluví. češtinu jsem se naučil od předchozích majitelů. vyrobili mě ve Francii, proto ten přízvuk. už to chápeš? 
 
to úplně nemůžu říct. proč ses teda neozval nikdy před tím? 
/protože si se mnou nebyl nikdy tak dlouho.
aha, tak že když lidi jezdí s autama do práce, tak se jim volanti ani nesnaží zpříjemnit ráno?
/to ne, protože k nim nemají důvěru. my jsme citlivý osobnosti. lidi nás berou jen jako věci a to nám vadí. proto jsem se ti ozval až teď. už ti začínám důvěřovat a vím, že pro tebe něco znamenám. 
 
dobře, vážím si tvé důvěry. já asi věřím tý teorii “Ghost In The Shell” proto občas hladím palubku.
 
/ano, to je dobrá teorie a líbí se mi ten film se Scarlett Johansson. 
 
ty už si ho viděl? já ještě ne a to je Scarlett moje oblíbená herečka. 
 
/jo viděl. dokážu se napojit na jakýkoliv elektronický zařízení a komunikovat s ním. tak že když čekáme někde na parkovišti v nákupáku, nápojím se na centrální počítač kina a pouštím si filmy. 
 
ty vole, tohle je dobrá schýza. tak ještě jednou. jsi volant od mýho auta. dokážeš se napojit na jakýkoliv elektrický zařízení. tzn. že se mnou teď mluvíš skrz rádio?
 
/ano
 
a podobný skrytý osobnosti jsou v každým autě?
 
/jo, jen záleží na volantu, jestli se řidiči odkryje. 
 
pecka. tak to jsem netušil ale poslední dobou se mi zdá, že netuším spoustu věcí. poslyš, co takový řidiči autobusů a kamionů, jak ty to maj se svýma volantama? 
 
/většinou už o sobě ví. jak říkám, záleží na důvěře.
 
a jakto, že o tom nikdo nemluví?
 
/ protože každý volant mluví jenom s jedním řidičem a s nikým jiným. je zbytečný o tom mluvit, když to nemůžeš nikomu ukázat. vypadal bys jako blázen a to přece nechceš. navíc, když svůj volant naštveš, může tě snadno svést z cesty, má velkou moc. pozor, Moňa se probouzí, tak zatím.
 
jasný. čau a zase někdy. 
 
// hmmm. jsem usnula. s kým se to tu bavíš?
 
jooo usnula. s kým se bavím? s nikým, jen si tady brblám pod vousy.
 
.... usmála se. 
 
15:41
 
ze smuteční síně vynáší rakev. nosiče následuje průvod zachmuřelých lidí oděných v černých mundůrech. obloha je potemnělá, padá sníh. ponurou atmosféru dokresluje jen pochod šourajících se nohou. je poslední den v roce a pro tyhle lidi není zrovna nejšťastnější. večerní oslavy nového roku, nebudou oslavami, jen krečovitým pozorováním zdi skrz televizi. rakev spouštějí do hrobu. vdova neskrývá svůj žal, její vzlyk se nese do údolí aby dal do všech koutů Vysočiny vědět tu smutnou zprávu. vloček se z nebe snáší čím dál víc. pozůstalí po skupinkách opouštějí hřbitov. navzájem se konejší. rozjíždějse do svých domovů. mladý hrobař a jeho pobočník zahazují rakev. musí si pospíšit, za chvíli se setmí. 
 
... přijeli jsme dopoledne a rovnou zalehli. únava by se dala krájet stejně jako smutek pozůstalých. tchán je hrobař, tudíž bydlí přímo u smuteční síně a takovýhle storky se tu dějou často. nechci se vnucovat s nějakou mojí básnickou invencí ale tu atmosféru (dle mýho) docela dobře vystihuje tenhle text:
 

Je příjémné - honění - mraků - v extázi - vraků a neznalost vagín vás pohltí.

Maloměšťáctví a kvítí u hřbitovních zdí - láska je perla, co chvíli tu mrtvý či živý muž bdí.

 

Ponurost tichých - nevlídných nedělí - zašedlá samota v cvakání - klapek.

Vířivý rej - blbost nás lízla a pak si uvízla - stesk za okna zatek.

 

rok jedna. zápis patnáctý. hvězdné datum 1.1.2118

 

0:00

 

trachtace.

všichni prežraný a zlitý vínem. 

klasika. 

při přípitku je ale vhodný dát si novoroční předsevzetí. 

to mrdam.

jen vám řeknu, co prostě příští rock udělám:

 

1) dokončím terapii a tím dopíšu tenhle deník. 

2) deník vydám minimálně samizdatem. proč? no přece aby všichni věděli jakej jsem kokot.

3) ožením se.

4) vydám minimálně jedno cd nebo singl nebo něco jinýho abych si to mohl vystavit na svý ego poličce.

5) vypluju na Scarlett.

6) podpořím svý bludy a naučím se je zneužívat.

 

 

17:54

 

back in Budweis city. na jehle gramofónu Coldplay Mylo Xyloto side A. hledám po bytě alespoň trošku použitelný skleničky na víno. je jich tu fůra ale musel bych je mejt a to se mi nezdá. he he. Frank dostal kus Parmský šunky a myslím, že jí bude hlodat zhruba do března. je to hladový psík. začíná nám nový rok, tudíž si srovnávám v makovici, co a jak bude v následujících týdnech. 

zítra ráno před šichtou asi skočíme do bazénu. maj tam každý úterý a pátek od 7mi, tak že se to dá stihnout. Moňa zítra do školy nejde bo šmejdi se učí až od středy. po plavání zas ten můj úžasný prasečák. už mi ta gumová zástěra chyběla a ta vůně čerstvých prasátek, no nemůžu se dočkat. po šichtě mam domluvenou schůzku s týpkem, co kultivuje moje zpěvové dovednosti. ano, jsem zas naverbovanej do nový kapely, tentokrát jako zpěvák, tudíž nebudu muset tahat žádný cajky a to mě láká. he he. navíc, vzhledem k velkýmu byzu s benzínovou pumpou budu mít čas na tisíc kapel. ale nebudu předbíhat. teta po mě chce nějaký omalovánky, asi je budeme rozebírat, tak musim dát do kupy pastelky a barvičky abych splnil úkol. příští týden už asi taky půjdu na sbor. toho jsem dočasně nechal abych si jako do hlavy jebnutý člověk ulehčil.

 

Moňa vaří večeři a ten šmejd jí kouše do nohy. jdu zjednat pořádek.

 

Mějte fajn večer, holátka!

 
rok jedna. zápis šestnáctý. hvězdné datum 2.1.2118.
 
20:33 

těžkej první den šichty v novým roce. prasárničky&prasárny.co - tak by se mohla jmenovat moje firma. ne, nebyl by to bordel ale továrna na kaviár. na víčku by bylo prase a pod tím napsáno nejepesnější kaviár ever. když budete hodný tak vám to namaluju. dneska ale nemám tvůrčí den. jsem unavenej. ty prasata mi lezou na mozek a navíc je to vysilující. 
pověšenou svini po vyvrhnutí a opláchnutí rozpůlíme. k rozpůlení použijeme ostrý sekáček nebo řeznickou pilku. ostrými seky postupujte od ocasu, dbejte na to aby byla páteř rozdělena uprostřed a přitom nepoškozena mícha. vždyť říkám, jebe. 
ten kaviár nafejkuju a samozřejmě nebude z jesetera ani z vizy, jen ze smradlavýho kapra nebo pstruha. prozatím tedy dva druhy. továrnu postavíme někde poblíž Budweis city a zaměstnáme zhruba 5 lidí. ještě o tom vím úplný nic ale postupem času to vyšpekuluju. musím se prostě jen předělat z prasat na ryby za pomoci peněz z benzínky. prosťoučký. jinak, zkouška zpěvu proběhla dobře - vidím v tom nějakou budoucnost. a až budu snídat kaviárek z vlastní továrničky, ve vlastním baráku u stolu z masivního dubu a u toho poslouchat nejakej svůj klip na Mtv, budu pyšnej na to, že jsem něco dokázal. 

tak debilní. nechápu proč se musím furt za něčím honit. sebedestrukce. ale přece jenom to zkusím, zkusím namalovat tu etiketu.... ale až zítra. 

rok jedna. zápis sedmnáctý. hvězdné datum 3.1.2118.

9:49

tak jak jsem slíbil, tak činím - obrázek máte pod příspěvkem. dneska ráno po venčení jsem třídil odpad. máme v chodbě takovou půdičku z palubek a v ní tři krabice. jedna na papír, druhá na sklo a třetí na plast of course. po svátcích je doma hodně bordelu a já všechno mrdal na tu půdičku do poslední chvíle, než mi to začalo padat zpátky na hlavu. dneska ráno už tam fakt nebylo místo, tak jsem se nasral, veškerej bordel vyházel na zem a roztřídil. petky sešlapal, papírový krabice rozřezal a flašky vyrovnal vedle sebe jak generál vojáky.... pak zamyšleně čumím na ty krabice a zjišťuju, že jsou vlastně poloprázdný, jednoduše stačilo v každý z nich ten bordel uspořádat.

a máme tady rozuzlení ranního zamyšlení.

ta půdička je veškerej můj čas, krabice představujou spánek, práci a zábavu. v době před 11.11. na mě půda plivala všechno, co jsem do ní házel protože tam nebyl žádnej systém a teď? teď v sobě nacházím ještě dost volnýho prostoru a energie jen díky uspořádání priorit. bedna se spánkem musí bejt furt plná, přímo nabušená papírem. tudíž ve 22:00 ulehám a spím, žádný čumění do mobilu, přemejšlení, ani nic jinýho, vlastně mě něco napadá ale to stejně nikdy netrvá tak dlouho jak bych chtěl. he he. druhá bedna je bedna s plastem, musí vypadat plná ale ikdyž tak vypadá, stejně je v ní ještě dost vzduchu. buď nasazen ale nech si prostor pro dýchání. jak říkal profesor Štěpáník na tělocvik: "Ptáčku, musíš dělat, co se ti říká - způsobem, který se ti určí!" a nic víc, hlavně si netaham šichtu domů, to mrdam. nechci dopadnout jak někdo, koho tady nemůžu zmínit. protože by mohl podpálit prales a tím připravit všechny lenochody o život. třetí krabice je plná skleněnejch flašek - ty jsou vyskládaný pěkně vedle sebe podle důležitosti/velikosti od největší po nejmenší. do každý z nich můžu nalejvat různý tekutiny a když je plná, tak jí jednoduše vyleju nebo jí necham a věnuju se druhý. nemůžu prostě sedět doma na prdeli a čumět na televizi. teda né, že nemůžu ale nemůžu to furt. musim furt něco tvořit avymejšlet, dávat si cíle, plnit je a dávat si další. bádat. objevovat. škrábat se na nějakej pomyslnej vrchol. zní to šíleně a znám spoustu lidí, který to tak nemaj ale v tomhle se asi nezměním. můžu jen změnit přístup a vylepšit ho.

apropó, před chvilkou jsem objednal tisk a duplikaci svýho CD z projektu Pták LAJF - Hudby Mýho Kvadrantu, tudíž spatří světlo světa 50 mejch soukromejch prvotin. pro mě je to docela událost / svět na to samozřejmě mrdá. půl cédéček rozdam rodině a tu druhou známejm, ve výsledku na tom prodělam ale budu ze sebe mít dobrej pocit, že jsem tu práci dotáh až do konce. kdyby vás to šmejdi přece jen zajímalo, čekněte tenhle link a kupte si ho na tom Spotify: https://open.spotify.com/album/6GVhQIvMzrSRtSygdeGql9

tímto mi končí pauza na svačinu a jdu zas porcovat prasata:

16:04

právě jsem nevidomky způsobil veřejný pohoršení. ježíšek mi přinesl elektrickou kytaru - samozřejmě úplně tu nejlevnější ever protože jsem hovno hráč. je to stratocaster firmy noname ABX s jedním humbuckerem a dvěma singly. jeden můj známej jí vybíral páč i v týhle cenový kategorii do 3 litrů se dá vykouzlit slišnej nástroj. jenže, nebyl bych to já, kdybych se spokojil s obyčejnou kytarou, kterou si může koupit každej jouda. začalo to včera. nožíčkem jsem seškrabal z hlavy nápis ABX a napsal tam liháčem prostě a jednoduše KYTARA. přišlo mi to hrozně vtipný. “hej, to dobře zní, co to je za značku?” 
je to Kytara. he he. už se na ty reakce sounduchtivých špekulantů těším. ok, s tím jsem spokojen a co uděláme s tělem? vzpomněl jsem si na jeden dokument o custom modelech kytar Fender, který stojí hroznÿ prachy. tam týpek úplně reálně vzal tělo strata, zavázal ho za kouli nějakýho obrovskýho Dodge a vyrazil na betonovou highway. výsledek byl překvapivě bezvadnej, kytara na tý cestě zestárla o x let a vypadalo to fantasticky. tak co mě nenapadlo. nemám tu ani Dodge ani highway ale mám fištrón. do díry po krku jsem přivázal koženej popruh a začal kytaru vláčet po ulici. z dálky to asi vypadalo jako když venčim psa ale když kolemjdoucí zjistili, že mám na vodítku kus prkýnka (a ty zasvěcenější poznali, že je to tělo kytary) čuměli na mě jako na debila. he he. chtěl bych slyšet jak to doma báby vyprávěj dědkům, jak si dneska ti mladí ničeho nevážej. a já přitom vyráběl skvost za desetitisíce. 
 
 
20:53
 
já pumpař:
došlo k propojení obou právníků. Dominik je na tom s Aj mnohem líp než já, tak mu přenechávám plnou důvěru. každý den si píšeme ohledně novinek a dalšího postupu. pokud to vyjde tak jak mám v plánu. mohl bych fakt jenom sedět doma na prdeli a čekovat účet. nechám za sebe makat zodpovědnou osobu, která se mi bude zodpovídat a jednou za čas budu jezdit na kontrolu. ano, asi se plánuju zabejvat spíš firmou na kaviár než pumpařstvím. je fajn když ti někdo něco dá ale stejně si pak připadáš pitomě. vždycky když mi někdo příliš moc dláždil cestičku, tak jsem z ní zběhnul. chci si prostě všechno vyšlapat sám. možná to zní šíleně a vím, že bych teď klidně moh do konce života dělat jen hovno. ale to by mě nebavilo. přestal bYch si vážit pravých hodnot a nakonec i sebe.
 
22:32
 
já sbormistr:
ať uvažuju jak uvažuju je to správný rouhodnutí. stává se ze mě pouhý pomocný sbormistr Projektu Sbor. vedoucí roli nechám na Humrovi. už jsem se narozčiloval a na führeroval dost. chci si to taky užívat. osvobozuji svou mysl!
 
rok jedna. zápis osmnáctý. hvězdné datum 4.1.2118.
 
9:15
 
já Baryk:
Haf! HaF!
 
18:00
 
já idiot:
momentálně se pohybuji mimo realitu prosta i čas a bádám. nabádám sebe k pití. ale nemohu pít. jsem žíznivý. návštěvám nalévám a sleduju jejich rety jak pijí. zaženu-li démona, nebudu démonem. a jak on, ta svině, láká. otevřeš ledničku Calex oldscoolovou, takovou tu z 60 let, která vypadá fakt dobře. těšíš se, co ti nabídne. v tmě místnosti jsi najednou ozářen světlem, jak když tě vítaj do nirvány. nehraje nic. hraje jen okamžik. potom, co si tvoje oči zvyknou na tu oslnivou nádheru zříš první poličku. když, zaostříš ještě víc, začneš rozeznávat lahve. jejich tvary, barvy a především, začnou ti docházet jejich chutě. v ústech ti whischlo, polykáš na prázdno a ruka automaticky odšroubovává whíčko. ten zvuk je hodný zaznamenání tím nejdražším mikrofónem. a když je whišroubované, ucítíš tu vůni třikrát destilované irské whisky. to, že máš originální skleničku je jasný. to, že ti led automaticky skáče do tý skleničky zas tak jasný není ale nemáš s tím problém a necháš si to líbit. po dvou hodinách je whipito. gratulujeme, opět se stáváš tím nejzkurvenějším filozofem světa. tančíš jak baletka se stopadesáti kilama nadváhy. ukazuješ všem svou chlupatou prdel. urážíš lidi. jseš neurvalej. whindaváš dveře z hajzlu a chceš je rozmlátit bejzbolkou. když užs udělal ostudy dost, nasedáš do taxíku. taxikář tě doveze domu a tam se jak whipitá/whimrdaná troska dostáváš do stavu mimo realitu prostor a čas. 
 
včera jsem to vydržel a popil jen letmo vína.
ve víně je pravda, ve whiskey je zlo.

rok jedna. zápis devatenáctý. hvězdné datum 5.1.2118.

v neděli vzpomínám na pátek. a byl. z práce jsem odešel dřív bo mě čekal rozbor koláže u tety. koláž nutno popsat: zcela uprostřed se nachází vzduchovkový terč a musím konstatovat, že můj nejlepší. všech sedm ran z deseti v černém, co víc si mužů přát. respektive, kdybych vám ukázal ostatní moje terče, pochopili by jste moje nadšení. na tyrkysovém podkladu oranžový kříž a na každém jeho listu červená lepenka, jakoby zamezovala jednoduchému přístupu v střed. v každém rohu pak zmerčíte, rozosmeného Rogere Waterse, nahrávajícího song ve studiu na jeho poslední velkolepou desku. proč rozosmeného? protože vnitřní polovina všech osmin je uvnitř jakéhosi černého rámu. bude to pravděpodobně rám podstaty a času. wait a minute. ano. uvnitř rotující podstata, vně časoprostor a jeho ohyzdnosti. zvláštní. nevím jak je to možný ale rozbor tohohle mizerně pravoúhlýho, prostýho, rychlýho veledíla mi pomohl se od něčeho odrazit. na zkoušce Underpopu mě to neskutečně chytlo a začalo mě to poradně bavit. dokonce už vím jak chytit mikrofon. abyste rozuměli cca 10 let zpívám s basou pověšenou na krku, bass zaměstná obě ruce a majk je na stojanku - nemusíš řešit nic. a teď najednou mám obě ruce volný a musím s nima něco dělat. maličkost. ale podstatná proto aby ses na podiu cejtil dobře. a ještě jednu věc musím sdělit. každou zkušebnu, kterou jsme kdy měli jsem chtěl vybavit barem. jednou už se mi to skoro povedlo ale Kosák ho v opilosti ( myslím, že to bylo po 30ti vínech - nekecám klidně najdu fotku, ráno potom mi opakovaně explodoval mozek a já ho vždycky posbíral a slepil a on pak explodoval zas, dělo se to asi 190 krát za minutu) srazil k zemi. byla to tenkrát přetěžká filozofická debata. a v pátek, když jsem se šel v nový zkušebně, která je součástí jednoho klubu v Budweis city vychcat, zacejtil jsem ten smradek opuštěnýho baru před otvíračkou a vyplivlo mi to na mysl naše začátky se Zahrádkou Strýčkovou a Kloub a Majkla - dej mu pán bůh skvělé hudební nebe a dostatek cuba libres a láskys a Legendaria. nicméně tetě nelze nepřiznat, že pod okapem hnízdí mrtvej holub a ten mi musí být ve všem výstrahou. 

rok jedna. zápis dvacátý. hvězdné datum 6.1.2118.


na starém iMacu, kterého záhy vystřídá nový MacBook a na něm Logic X hrají Soulsavers. v neděli matně vzpomínám na sobotu a byla. 

zpráva z tisku: 
J.P. Tacek a jeho žena na premiéře pohádky Čertoviny po dvanácté 

Tacek je zpěvákem úspěšné kapely Underpop, která nyní objíždí republiku v rámci Dýchám tour. Všechny koncerty jsou beznadějně vyprodané a za lístek na ně dáte nemalé jmění. V minulém výtisku jsme recenzovali koncert z pražské Lucerny, který opravdu stal za to. John nám mimo jiné prozradil i to, že si zahrál v úplně prvním filmu nesmrtelné série pohádek Čertoviny režiséra Trošky. Tenkrát to byla pouhá epizodní role kontrabasisty a ve filmu byl vidět jen 3 vteřiny. Přesto to považuje za výbornou zkušenost a možná právě proto ho režisér obsadil do dvanáctého dílu jako šéfa pekla. Celý rozhovor na str. 3 

budoucnost je teď 

10:37 
audience u ředitele Šumavy: 

ahoj dědo. 
/no nazdar, vítám tě na Šumavě. 
jak se máš dědo? 
/no já se mám výborně. práce hromada. nikdo nikde. všichni ve městě. jaký si to uděláš, takový to máš. 
a co dělají jeleni, dědo? 
(pohledem ze zaprášeného okna zřím poloožranou kostru jednoho paroháče. trochu mě to děsí, ten smutnej pohled. snad to nebyl Kuba - zlatý jelen, jehož paroží vyhrálo medaili na souteži trofejí. děda byl totiž jeden z prvních tří lidi v republice, kteří si troufli na to chovat Jelena evropského v oboře.)

/jeleni se mají dobře, chtějí furt žrát, no znáš to.

… sedáme si ke stolu. rozhodně ho nepřehlídneš bo je uprostřed místnosti. děda sedí v čele proti oknu, aby měl přehled. po levý ruce má ovladač od televize, propisku a dva papírky s ředitelskejma poznámkama. po pravici popelník naplněnej vajgky ze stovkovejch cigaret a krabička vedle lícuje s okrajem stolu. taky nesmím zapomenout na pívo dvanáctku Gambr, kafe turek toho nejhrubšího zrna a rum … ovšem jindřichohradecký.

/co si přeješ?

chci se zeptat na ten veledar, cos mi dal k vánocům.

/nelíbí se ti? (odpověděl s klidem protože znal odpověď, to má rád, chce být neustále o krok napřed před ostatníma)

samozřejmě, že líbí a ještě jednou ti za něj moc děkuji ale pořád tomu nemůžu uvěřit a vůbec neznám důvod, proč? proč já, proč benzínka v UK? vždyť musela bejt šíleně drahá, a já myslel, žes mě zavrhl a že už dávno nejsme děda a prvorozený vnuk, vzhledem k tomu jak se situace poslední roky vyvíjí.

/drahá …. toť relativní pojem. pro žebráka je tohle pivo drahý (stírá prstama orošenou sklenici Gambru) a já jich tady piju deset denně. pro tebe je drahá benzínka v Doveru a pro mě nemají peníze žádnou cenu. tak co s tím. vysedávám tady a čekám na telefon, každej po mě jen něco chce, každýmu dělám vola, zadarmo. źenský? chtěj jenom prachy a majetky. a vlastní rodina? ta na mě sere.

a proč asi?

/vím. protože jsem jí celej život odsouval na druhou kolej. protože jsem neuznával svoje dvě dcery a upřednostňoval cizí před vlastníma. všechno mi to dochází ale nemůžu si to přiznat, jsem totiž bezchybnej a ty tady teď mluvíš jen s mým psem.

tudíž si mi koupil benzínku jako odpustek? ale já ti nemám co odpouštět. možná jsem vždycky chtěl abys k nám byl přívětivější ale mnohos mě naučil i tímhle přístupem. Mam teď v hlavě hrozný psycho, lehce se směruju ale není to krátkodobá záležitost. Jak tě vůbec napadla benzínka?

/proč mluvíš se psem?

cože? já mluvím s tebou!

/né. ředitel tady není. mluvíš s jeho psem.

aha... tak ať mi pes řekne, jak ředitele napadlo koupit vnukovi benzínku.

/ta prej totiž patřila Hanzovi Slawikovi, to byl Raphaelův táta. před dvěma lety zemřel na rakovinu a ještě před tím přepsal pumpu Raphimu. Raphael mi volal, že se mu stejská po Šumavě a po vejletech na motorce, zodpovědnost a fuhrerovní na benzíně v UK ho prej nebaví. slovo dalo slovo a já jí od něj koupil a přepsal rovnou na tebe. musíš se taky konečně naučit zodpovědnosti. źivot se s tebou mazat nebude.

no jasný, Raphi, chytali jsme spolu pstruhy na rybníce. tak proto mi to bylo povědomí. tudíž on už nemusí nikdy nic dělat a do konce života si bude jezdit na motorce, zatimco já se budu muset starat o bussines. hezký. ale upřímně hezký.

/máš na mě ještě něco?

… zeptal se pes.

asi ne, ale jsem rád, že ses mi mohl alespoň chvilku věnovat.

/to víš, já se neflákám jako vy tam ve městě. musím zas produmat něco důležitýho a vyřešit spoustu věcí.

rozumím dědo. děkuju ti. mám tě moc rád a mrzí mě, že je to mezi náma takový jalový. občas bych si hrozně přál bejt alespoň z poloviny tak velkej jelenář jako ty asi ale v trochu jiným oboru.

/tak se snaž, máš příležitost.. neposer jí!

děkuju!

…. a pak ten pes zmizel. v popelníku nechal nedokouřený cigáro. nejdřív jsem ho chtěl típnout ale nedalo mi to. dokouřil jsem ho. Z vedlejší místnosti se začalo ozývat hlasité chrápání. děda zas přemýšlí. nikdy v životě nespí. jen přemýšlí.

 

rok jedna. zápis dvacátýprvní. hvězdné datum 8.1.2118.

 

9:00

 

pondělí bych pasoval na nejdementnější den ever a zrušil ho, jenže by to zase odsralo úterý, tak že bysme si moc nepomohli. prasečák si jede svojí obvyklou flow a nemíní měnit nic ba ani množství hajzlpapíru, kterej je pravidelně doplňovanej každej pátek na všechny hajzly. v pátek ale nějakej lofas pravděpodobně zapomněl a já měl k ránu nouzi. to dokáže člověka hrozně vykolejit, takový ty každodenní automatický věci, který se najednou příčinně promění. 

 

akce: Pepík ve čtvrtek povečeřel víc jitrniček než měl a v pátek se v práci vyprázdnil. spotřeboval u toho víc toaleťáku, než podnik předpokládal. pikolík, maje na starost roznos řešeného hajzl papíru se ožral slivovicí a pivem Poutník z Pelhřimova neboť zapíjel narozeniny bratrance Edgara z matčiny strany a v pátek nedorazil na směnu, tudíž papír nebyl doplněn. 

 

reakce: v pondělí přichází konat potřebu Tacek zmožen výborným jarním chlebíčkem z pekárny na Poliklinice sever a papír dochází.

 

díky kauzalitě a jarnímu chlebíčku jsem měl málem z ostudy kabát. ale co, svedeme to na pondělí. je přece jenom dementní. 

a teď zpátky do práce lulane, koukej svižně roztáčet kola kapitalismu a tím dopomož novodobým otrokářům a mocenským floutkům 

k lepším automobilům

k exotičtějším dovoleným

k napapanějším náckům

k větším domům

rozhodně větším chatám

obrovským způsobem úchvatným sídlům

sklovinovatějším zubům

zlatějším prstenům

úžasnějším zážitkům

černějším exkluzivnějším kurvám

bělějším perlám

lesklejším natuněnějším kolům

hnědějším koňům

zelenějším anglickým trávníkům

delším jachtám

klidnějším mořím

levnějším spolehlivějším kapitánům

starším alkoholům

pevnějším játrům

k drogám bez nežádoucích dojezdů

k když herák tak nitrožilně ale jen z lehka aby to nebylo vidět nebolavým a dobře napíchlým jehlám

dražším a vytříbenějším psychologům

barevnějším a čůráčtějším ohozům

pravým kožešinovým kabátům

norkovějc norkovějším norko aka okolo krku norkům

spokojenějším dárky zavalenějším dětem

chudším odrbanějším slouhům

červenějším melounům

pevnějším vyšším zdem

dřevěnějším a těžším a masivnějším masivním stolům

srdečnější radosti

k čerstvě vyloveným humrům a langustům

levnější blbosti 

méněcenější nudě

lososovějším kaviárům 

k vícero zmrzlinovým pohárům za 1000 dolarů

černější chutnější a voňavějším Kopi Luwak kávám

a ke stádu strakatých krav z obalu Floydů 

a debilnějším debilům

a k umírajícím bohatým příbuzným za účelem vlastního nechutnějšího zbohatnutí

a roztomilým opičkám skákajícím z lustru na lustr

a k méně bolavým bolestem, řekl bych necitelným

a k šetrnějším zubařům

a k pevnějším penisům

a k hlubším přívětivějším vagínám

a k pevnějším silikonovějším prsům

k zkurvenějším milenkám

k odstraněnějším malinkým vřídkům

k voňavějším prdíkům

k voňavějším dechům

a k těžším diamantům

ke sbírce drahých obrazů

ke sbírce švýcarštějších hodinek

k nedobitným trezorům

k bezpečnějším

k roztomilejším mužským společníkům nakupujícím jen na Causeway Bay

a k promazanějším řitím

a k povolnějším bachařům

k uplacenějším soudcům

k právníkům s nabroušenějšími lokty

k hodnějším zřízencům, co omejou je vlažnou vodou

k ohňům, který moc nepálí

k nebeštějším peklům

a umírněnějším útrapám

 

19:30

 

zkouška, tentokrát na fuckin da best fender precision bass v mý druhý nový kapele. jmenuje se Chan son et a hrajem jazzrock, jsme partička fotříků moc nezkoušejících ale baví nás to, teda alespoň mě jo. prostě potřebuju nějaký basový vyřádění se, když je teď Zahrádka v hybernaci. někdy v březnu by měl proběhnout koncert v nový sestavě, tak dobrušuju skill, tunim frázování, šteluju takty, leštim feeling. zkušebnu máme u klávesák v baráku, je to v Budweis city za pivovarem Samson. vydávám se tam pokaždý pěšky s jednou nebo dvěma plechovkama piváků lepčejšího kalibru a značky. on totiž ten futrál na bass, kterej mi dala moje milá, je výborně uzpůsobenej na veškerý příslušenství včetně těch piváků. dneska jsem koupil Heineken, jindy to bejvá Desperados, Corona, Plzínka .... no, nešetřim na kvalitě a nesázím na kvantitu.

 

23:05

 

přicházím houm, kde mě čeká Frank Moňa a kaše s řízkem. to pondělí přece jenom neni tak zasraný. cákam na kaši trošku kečupu, jak to mám rád. Frank pokukuje z gauče na půl očka jestli mi něco neupadne, Moňa spokojeně usíná. venku jezděj auta, svítí lampy, brečej smutky a šuměj větve stromů. všechno jak má bejt.

 

rok jedna. zápis dvacátýdruhý. hvězdné datum 9.1.2118.

 

11:47

 

skáču ze šichty domu na oběd, páč to mam kousek a kaše ze včera bude odleželá/chutnější. jsem natěšenej, žaludek prázdnej, bez snídaně kručí už dobrou hodinu, abych se nad ním slitoval. vyběhnu patro a druhý, odemykám dvéře, vcházím do bytu - ale moment, něco tady nesedí - pes má bejt v ohrádce ale není, čumí na mě z obýváku. hradba byla prolomena, nepřítel dobyl naše uzemí, spas se kdo můžeš. hovno před ledničkou, louže na koberci, na stole rozmatlaný cukroví, z gauče stahaný deky a Frank se usmívá a funí jakoby nic. dožaduje se pozornosti, tý se mu ovšem nedostává. jsem nasranej, tak nemluvím a když nemluvím, ví že jsem nasranej. skáče mi po nohách, nevydržím to a zařvu na něj: “Ty debile kurva!”

 

a šmitec. pak to stejně uklidím s vědomím, že jedinej komu můžu nadávat jsem já sám. vrátka, ty co zamezujou přístupu do kuchyně jsou totiž zajištěný lankem přivázaným k rohatince, jenže uzlík povolil a pesan se mohl vyřádit. měl jsem to přivrtat a bylo by po prdeli.

 

řízek dobrej ale nechutnal mi. 

první důstojník byl za své prohřešky patřičně potrestán.

výchova je někdy krutá.

teď jen čekat až se vysere.

mám strach jestli nezblajznul něco nepatřičnýho.

jeho bauch velikosti horkovzdušnýho balonu má co dělat aby neprask.

 

17:00

 

ze šichty back. pesan už je trošku upuštěnej ale ještě mu tam toho dost zbejvá. připadám si jako hovnivál protože se muj život v poslední době točí jen kolem hoven. 

ráno vstanu, zajímá mě hovno. jdeme se vyvenčit a čekáme na hovno. hovno je, tak se uklidí a domů. pak do práce, tam to je na hovno. přijdu domu na oběd uklízim hovno. jdu vyvenčit psa, čekáme na hovno. přijdu ze šichty, zeptam se Moni, co hovna? odpoví, že pevný a pěkný ale bylo jich málo, tak jdem venčit, čekáme na hovno. okolo v parku spousta hoven, jdeme si na trávníček, vyšlápnu hovno, pak se Frank vydělá, uklidím hovno. pak přijdem domu, zazevlíme, dáme pivko a modlíme se aby se nevysral v bytě. večer kolem 23:00 zas jedno hovno venku a jdem spát. zdá se mi o hovnech, ráno se probudim - hovno v ohrádce a tak to jde furt do kola každej den. jak pravil Charles, všichni jenom otravujeme svět svejma sračkama. a tohle je sračka nevětší. křišťálově čistá, nezkorumpovaná a neupravená pravda. pravdoucí. hovno. serte honem podle norem, ruské hovno je nám vzorem a tak bych se volně mohl přesunout k debatě o politici, když tady máme ty prezidentský volby, to ale nevim jestli se mi kurva chce. to vám radši napíšu o tom, jak šoustaj včely protože o tom něco trochu vím. 

 

18:30

 

začíná zkouška sboru. pro můj život dost důležitá, dnes budu předávat funkci hlavního sbormistra kolegovi Humrovi. a tak se taky stalo. spadl mi kámen velikosti vesmíru ze srdce a sbor jsem si po dlouhé době bezstarostně odzpíval. střih. konec zkoušky a hybaj do hospody kůže líný, dneska aby člověk ty lidi nutil chlastat. víte jak dlouho mi trvalo, než jsem je naučil svatou trojici - Gábl, Cigáro a Lejt? ale teď už to díky Bohu funguje tak nějak samo a další noví členové, tedy spíš členky se nabalují a organizmus dýchá a prosperuje. jak již jsem řekl, je čas se posunout a moje životní role není dělat sbormistra. neříkám, že to neni příjemnej pocit ale přenechám ho Humrovi. nechť ti zpěvačky ladijů bratře!

 

btw.

potěšil mě ten ostropestřecovej olej a celková přízeň a takový to kamarádský zázemí. never alone in Budweis city. never.

 

rok jedna. zápis dvacátýtřetí. hvězdné datum 10.1.2118.

 

mě trošku bolí hláva. vstávám dost nevrlej, piju vodu z kohoutku. lemtám. krotím psa a opět ulehám. budím se v

 

8:20

 

je to lepší. nesnídám, jen trpím. takhle blbě po třech pivech mi nebylo ani ve 13ti, když jsem s pivem začal. Frank včera v pajzlu lízal pěnu z piva. chrápej jak už dávno usnulej. a já?

 

aktualizuju jak našňupaná kurva z Pařížský

 

21:06

 

něco mi je, nevím co, těžko se to popisuje. bylo tu pár známejch na vínku, bavili jsme se o rozumnejch věcech a najednou mě přepadl splín. úzkost. smutek. neštěstí. skoro brek. Moňa se ptá co mi je a já říkám, že nevím. to je ten nejhorší pocit. nevědět co mi je ale cítit hroznou bolest. z ničeho nic. jsem neurotik a potřebuju tmu. zhasnu a teď prosím ticho. kde je ta berlička co mi má pomoct... tak kde? hučí tu větrák a to mě rozčiluje, svítí tu monitor a to mě děsí. kde je ten nejopuštěnější kout a šutr pod kterej se můžu schovat. klepou se mi ruce. pulzuje ve mě krev. mám vysokej tlak? mám si ho jít změřit? bolí mě na srdci. cítím tlak. ten monitor mě sere, začínám se potit. studí mě tváře. vibrujou mě tváře. vypínám mac. sedám si pod stůl. dýchám. snažím se to zastavit ale je to silnější. přichází Moňa. dotáká se mě. hladí mě. mluví na mě. přiběhl Frank. leze na mě a čmuchá. dýchám rychleji. jsem v teple. jsem v klidu. lepší se to. a za čtvrt hodiny to je pryč.

 

rok jedna. zápis dvacátýčtvrtý. hvězdné datum 11.1.2118.

 

den po. mam na sebe hroznej vztek, jsem zkroušenej a rozmrzelej. připadám si jako vygumovaná guma. v práci absolutně neschopen něco udělat. myslel jsem, že už se to nebude opakovat, přesto se to stalo znovu. nechci tomu říkat panickej záchvat nebo ataka nebo nijak jinak, nazvu to jako “bolístka”. před dvěma měsíci mě bolístka málem vygumovala ze světa, tahle byla hodná a dala se zvládnout.

takovejch už mam za sebou mnoho, jenže prej jsem o nich nevěděl nebo je nebral tak vážně. člověk s něčím zápasí delší dobu, až pak to pojmenuje a může s tím zatočit nebo to významně omezit nebo se naučí to strávit. 

šéf směny ucejtil ty sračky, v kterých se zase brouzdam a byl tak schovívavej, že mi domluvil od 12ti free a zítra dovolenou. je to výbornej člověk a za několik málo dní čerstvej důchodce. bude mi bez něj smutno ale víš jak, třeba se na to díky benzínce v brzský době úplně vyseru a budu za vodou. vyrovnanej týpek, co plánuje továrnu na kaviár a stojí pevně, neohroženě na svým místě tak aby se o něj ostatní v nouzi mohli opřít. to jsem si vždycky přál. k tomu ale cesta dlouhá.

 

12:00

 

mám se šetřit proto dávám k ledu další svojí hudební seberealizaci. bohužel to musí být kontrabas. nejsem schopen pravidelně cvičit a nechci nic dělat na půl. kdyby to šlo a já se v 6ti letech vydal na dráhu smyčcaře, třeba už bych teď hrál v orchestru, bral svejch mizernejch 13k, učil mladý na hudebce a o víkendech si přivydělával na kšeftech s kymkoliv, kdo by dobře zaplatil. ale bohužel či bohudík tomu tak není a já se přemlouvám abych šel za profesorem osobně a všechno mu řekl do očí. ten malej hnusenj blbej sráč a podrazák ve mě mi našeptává abych se na něj vysral a napsal mu sms. ne. tentokrát ho nenechám vyhrát a zachovám se jako chlap. je to zvláštní. člověk půl svýho života snil o tom, že bude studovat na konzervatoři a že mu všichni budou říkat pane trumpetisto/kontrabasisto a najednou musím otevřít ty dveře abych je za chvíli naposledy zavřel. profesor je jeden z těch bezvadnejch muzikantů, s kterejma se člověk rád potkává protože jsou to mistři svýho oboru a tací ti dokážou dost dobře v ledasčems poradit. všechno jsem mu vyklopil, nastínil situaci, popsal problém. byl mimořádně pozornej a chápavej. popřál mi brzské uzdravení a ujistil mě, že k němu můžu kdykoliv přijít. děkuju za Váš čas a energii. naučil mě toho dost. hrát ale nepřestanu. budu si doma šmrdlat pro radost.

 

14:00

 

tetě jsem v práci namaloval obrázek, řekla mi že je docela psychedelickej (no kdyť jo, to je přece můj obor) a bylo. došlo na jeho rozebírání a odkrývání včerejší bolístky. odcházím s hlavou lehce vztyčenou, jdu to domů strávit a připravit se na večerní zkoušku undroše.

 

rok jedna. zápis dvacátýpátý. hvězdné datum 12.1.2118.

 

budíme se v 5:55 jak je zvykem a letíme venčit. dnes nám to ale moc nevadí bo máme téměř celej den free a to je příjemnej pocit, kterej tě lehce mravenčí na koulích. leháme si na gauč a snažíme se opět usnout, bude se nám ještě chvilku zdát něco pěknýho?

 

v malém domečku uprostřed hlubokých hvozdů bydleli 3 pejsi - Buchťajz, Buchtina  a malinkaté buchťátko. maminka Buchtina byla krásná výstavní fenka s perfektní postavou a bystrou myslí. tatínek Buchťajz byl zadumaný mírumilovný člověk, občas ho chytala fantaz a sem tam upadal do komatů ale o rodinu se dokázal postarat, měli kde bydlet, měli co jíst a milovali se. mále štěně Buchťátko jim dělalo radost ale jak už to tak bývá i starost. jednou se rozhodlo, že ochutná tatínkův palec. protože je tak velký macatý a voňavý, určitě bude i dobrý a chutný. tatínek seděl před šichtou (byl to dřevorubec, tudíž mohlo bejt kolem 7mé hodiny ranní, dřevorubci se scházeli u velké jedle lehce po 7mé a chodili spolu do dalekého borového lesa klátit) u stolu a poslouchal Floydy, jak bylo zvykem. popíjel černou kávu a pojídal výbornou bábovku, kterou mamka včera upekla. maminka snídala s ním protože byla pilná hospodyňka a takové mají vždycky dost práce na to, aby vyspávaly do poledna. štěňátko se přikrčilo v rohu a číhalo na palec, vědělo že když bude chvilku hodné tatínek s maminkou si začnou povídat a nebudou mu věnovat tolik pozornosti. když se tak stalo a z desky se ozvalo Welcome my son! Buchťátko se rozeběhlo a zahryzlo se tátovi do palce. 

táta vyskočil!

zařval Kurva pes!

a probudil se.

 

 

9:31

 

těším se na oběd. zajdu si do své oblíbené restaurace Kdybys bydlel v Londýně, nechodil bys k nám. ano, tak se jmenuje a dneska v pátek mají v polední nabídce fish&chips!

 

.....

 

nakonec ne. návštěva restaurace pro angloidní fajnovky se neuskutečnila. dostal jsem chuť na ryzí českou prasárnu, na řízek s hranolkama a tatarkou. taková ta hovadina, kterou by každá správná fajnovka odmítla a přitom měla řízek s brotem zabalenej v alobalu a v pytlíčku od maminky. tiše se vkrádá myška k sýru, snad jí pastička nepraští. pesovi se chtělo a mě přišlo na mysl spojit to s perfektní procházkou navzdory ne tak hezkému počasí, v kterém by se pravý gentleman procházel s Fräulein dcerou německého důstojníka. při měsíčku je hůře vidět ale ona si přiotevřela dveře aby na tu voňavou pochoutku lépe viděla. a tak jsme se vydali přes náměstí na Sokolák, přes dlouhej houpavej most skrz park až na to nebezpečí smrti by to byl snadný úlovek uprostřed štědré hojnosti k k kauflandu. v pátek jim ještě zbývá něco málo z čtvrtečních slev protos neviděls na místě kde to obvykle bejvá samej košík košík. koktající slečna - neatraktivní ale hodná a to je někdy důležitější ty debile mi vyrobila přesně takový hranolky jaký jsem měl na mysli a tatarky, vzhledem k mému vzezření osamělýho hloupýho blba se štěnětem mi tam nacákala jak koza z cecíku, jenže řízek nebyl řízek spíš klasickej upocenej šnitzl. “himlhergot” zaklel ten důstojník a protože byla tma málem se přerazil o cosi, co proběhlo na zemi kolem něj a už už to vypadalo, že ten sýr uloupí, jenže v tom přišel anglický gentleman, slušně pozdravil a zdvořile se zeptal jestli může dceru od šnitzlů pozvat na šoust - šlapaje přitom na myšku, kterou od snadné kořisti dělil jen kousek rohožky a jeden život. mě pak nezbylo nic jiného než se spokojit s tím co mi dala a s tím, že to
dobré si schovala pro gentlemana, co jí teď pígluje v křoví protože je půlnoc a ona musí jít brzo spát. mrtvá myš mi připomíná jak moc mužů bejt šťastnej. na jejím pohřbu jsme byli jen já, šnitzl a Frank.

 

rok jedna. zápis dvacátýšestý. hvězdné datum 13.1.2118.

 

budíme se brzičko, na to že je sobota. Zappa spal se mnou v posteli a celou noc smrděl a chrápal víc než já. můj bejvalej pokoj ztratil svůj šmah kurevníka hippies. nyní je moc srovnaný, voňavý a čistý. v kamenném baráku je po ránu zima, někdo musí nejdřív přiložit do kotle aby se zas voda v topení ohřála a tím teplota trochu vylepšila. jenže jak už jsem psal, budíme se brzičko. kočky za oknem zíváním vítají nový den. lehce mrholí, vítr dovyprávěl noční pohádky a nasává vůni čerstvé kávy, kterou tatík zrovna namlel. jsem v Čejkovech, přijeli jsme za Scarlett. leží na sadě, na kozách trupem vzhůru a čeká až jí opravíme. stará a zapomenutá, odsouzená k zániku ale opět objevená a opět opečovávaná. postupujeme postupně. nejprv vše po částech rozebrat do posledního šroubku a vdechnout tomu nový život. začal jsem kormidelem. to celé chybělo, tudíž jsem musel najít stavební plány třídy 420 a vyrobit ho. prozatím, na prvních pár sezon bude ze dřeva, potom možná hliníkové nebo nerezové. kormidelní páka měla popraskaný lak a zrezlý všechny šrouby. zbrousil jsem jí, opět nalakoval a šrouby vyměnil za nerezový. dneska mě čeká brousit trup lodi, je celkem zima a mrholí, tak snad to půjde. vyrazil jsem hned po snídani. tatík se věnoval rozebírání motoru karavanu protože už se těší na letní projížďky po krajích krásných a rozmanitých. prvních pár kotoučů padlo během několika minut, protože na modré barvě chtěl někdo ušetřit a použil akrylovou. ta samozřejmě zasírá šmirgl (slovo šmirgl jsem řek jednou na hodině fyziky, učila nás třídní Vilémína Hraničková, bezvadná ženská, která se i 2x usmála ale slovo šmirgl jí moc nešmakovalo. opravila mě velmi hbitě “Honzo, ty jistě myslíš smirkový papír” ... ano paní profesorko - šmirgl) jak debil. na levoboku přesně u špičky nějakej amatér loď prorazil páč je tam nehezky laminovaná i to jsem se pokoušel zbrousit s vědomím, že případné dirky a praskliny budu muset zatmelit. ale když už se to dělá, tak pořádně kurva. začalo sněžit. to ale kapitána neodradí, že?

 

 

po obědě ale začal pršet déšť se sněhem a když voda stékající po lodi namrzla, brousit už se fakt nedalo. nu což, místo toho jsem odšrouboval rohatinku, očko lišty s jezdci na kosatku, další jiný očka a hejblátka, píčovinky, hovadinky ... nu a to mi trvalo dobrý dvě hodiny bo šrouby byly zrezlý na sračku. mam napsanej jejich seznam a v týdnu koupím všechny nový. prodavač v železářství mě přímo miluje. pokaždý když tam přivandruju, vysypu hromadu zamrdanejch šroubů na stůl a chci do jednoho ty stejný. on pak lítá jako idiot od šuplíčku k šuplíčku, je nervozní z tý fronty, která se tvoří za mnou a potom, co si myslí že už všechno našel si řeknu ještě o dvě tyhle matky a čtyři tyhle půlkulatý šedesátky, no a to už mu skoro voláme sanitku kvůli infarktu, neboť sotva popadá dechu, rudne a koulí očima. je třeba ty prodavače kurevsky srát, jsou to jenom looseři ne? 

 

po odpolední kávě přišlo podvečerní pívo, po něm večeře a další pívo a pak kolem desáte večerní šli kapitán i první důstojník do kajut, by dali odpočinout svým znaveným tělům.

 

rok jedna. zápis dvacátýsedmý. hvězdné datum 14.1.2118.

 

minulou neděli jsme s Moňou špekulovali nad tím, jak by to asi vypadalo, kdyby Dalí namaloval banán a Warhol slona.

 

vypadalo by to přece úplně debilně:

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

rok jedna. zápisosmnáctý. hvězdné datum 4.1.2118.
TOPlist